Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

HaHaHanka
HaHaHanka
Vloženo 28. 6. 2017
Líbí se mi

Příběh - Cesta domů - 2. část

HaHaHanka
HaHaHanka
Vloženo 28. 6. 2017
Líbí se mi
Příběh - Cesta domů - 2. část

Příběh - Cesta domů - 2. část

 

 

1. část příběhu naleznete zde

 

 

Probouzí mě lehký závan větru. Ospale otevírám oči a snažím se, přes záři slunce, rozpoznat, kde jsem. Vidím nějaké větve, pak trávu a slyším řeku. No jo, řeka. Vždyť jsem se v ní málem utopila. Pomohla mi ta větev. A byla tam ta holčička. Při vzpomínce na holčičku jsem se rychle vymrštila a začala jsem hledat holčičku. Aby se jí tak něco stalo. Kousek přede mnou seděla. Dívala se na mě a usmívala se. Její světle hnědé, mírně kudrnaté, vlásky jí poletovaly okolo obličeje. Vypadala v pořádku. To se mi ulevilo. Co to má za rodiče. Nechají ji jít samotnou k řece. Vždyť se jí mohlo něco stát. No počkejte, až vás potkám. To si za rámeček nedáte. Pěkně vám to řeknu, že takhle se dítě nevychovává.

Ještě s hlavou plnou myšlenek na to, jak to rodičům vytmavím, jsem se zvedla.  Holčička si taky stoupla a pokynula mi rukou, abych šla za ní. Po pár metrech se znovu otočila, a když viděla, že zatím pořád stojím, znovu ni ukazovala, abych šla za ní. No jo, vždyť ona mě dovede k jejich rodičům. Blesklo mi hlavou. Rozhodla jsem se, že půjdu za ní. Kde to ale jsem a kam to vlastně jdu. „Haló, prosím tě, kde to jsme?“ zeptala jsem se holčičky. Holčička se na mě otočila a jen se usmívala. „Rozumíš mi, kde to jsme?“ znovu jsem se zeptala a přitom jsem gestikulovala rukama. Nejspíš jsem si myslela, že mi tím bude lépe rozumět. Nevím,  jestli mi holčička rozuměla, nicméně se otočila a šla dál.  Kousek jsem popoběhla k holčičce a zase sem se jí zeptala: „Rozumíš mi? Víš, kde to jsme?“ Holčička se usmála a odpověděla: „Doma.“ A zase znovu šla dál.

Doma? Divila jsem se. Ale když mi odpověděla, tak teď vím, že mi rozumí a mluví stejnou řečí. Doma. Přemítala jsem si její odpověď v hlavě. No to ona možná je, ale co já? Já mám domov určitě někde jinde. „Jak se jmenuješ?“ křičela jsem na vzdalující se holčičku a rychle jsem popoběhla k ní. „Květina,“ odpověděla, aniž by se otočila. Co? Květina? Co je to za jméno? Tak buď jsem blázen já nebo ta holčička, tedy vlastně Květina. Nebo její rodiče. Nejdříve jí dají takové jméno a pak se ještě o ni nestarají. No, to jsou tedy rodiče. Květina už se ani neotočila a pořád šla po úzké stezce. Okolo nás byly jen husté stromy. Sluníčko bylo vysoko na obloze. To je asi čas na oběd, pomyslela jsem si. A můj žaludek si myslel to samé. Stromy dávaly příjemný chládek a ani mi nevadilo, že jsem ještě pořád mokrá. Pomalu jsem šla za Květinou. „Já jsem Anika. Tak se jmenuji.“ řekla jsem Květině. „Já vím,“ odpověděla. Jak to ty může vědět? Pomyslela jsem si. No nic. Třeba s rodiči bude lepší pořízení. „Podívej, tady je pařez. Všimla si si, kolik je na něm různých zvířátek? A jak jsou všechna odlišná?“ ukázala Květina na pařez, který byl právě u její levé nohy. „Aha,“ snažila jsem se zúčastněně něco říci, ale myslela jsem si o tom své. Květina se znovu vydala na cestu. Každou chvíli mi ukazovala nějakou rostlinu, strom, kámen či broučka. Neustále nacházela něco „úžasného“. Připadalo mi to opravdu dost divné a hlavně mi přišlo, že jdeme docela dost dlouho. Nejdeme  sice nijak rychle, ale určitě jdeme alespoň  půl hodiny. To přece nemohla být úplně samotná a tak daleko od domova? Snažila jsem se dívat okolo sebe, zda neuvidím, či neuslyším, nějaký náznak civilizace. Připadlo mi, že kolem jsou  jen samé stromy. Byly velké a opravdu urostlé. Dávaly příjemný stín. Pomalu mi vlhké oblečení usychalo. Zato žaludek se ozýval stále častěji. A taky jsem měla žízeň. „Jak dlouho ještě půjdeme?“ zeptala jsem se. „Ještě chvíli.“ odpověděla Květina a pořád šla dál. Nezapomněla mi ukázat zase nějakou další „květinu“. Ach jo, to je snad sen. To určitě musí být sen a já se co nevidět probudím. Určitě to tak bude. Pomalu jsem se šourala za Květinou a přemýšlela jsem, jak se co nejdříve probudit. Z mého přemýšlení mě vytrhl až veselý křik dětí.

 

pokračování zde

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Jankkas
Jankkas 16. 6. 2020

Odpovědět
Maruš11
Maruš11 31. 3. 2020

Odpovědět
hudlenka
hudlenka 28. 6. 2017

pěkné, je to určitě sen...a za Květinkou já pojedu už příští týden

Odpovědět
HaHaHanka
HaHaHanka 28. 6. 2017

uvidíte, nechte se překvapit, třeba je to jinak, a pozdravujte tu vaši Květinku

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
102 480
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.