„Mamí, ona mě zase bouchla.“ Křičí malá Kája a vrhne se na svou starší sestru. Ta se smíchem utíká a z vedlejší místnosti je slyšet další křik a dupání. Já sedím na gauči a mám pocit, že se zblázním. Další pracovní den za mnou a teď už na mě čeká jen domácí šichta. Ještě den a bude pátek. Konečně přijde víkend. Už aby tady byl. Hlavou se mi honí ještě nevyřešené věci z práce a taky myšlenky na to, co je ještě nutné dnes udělat. Opět slyším křik. Tentokrát je vše propojeno ještě s hrozným pláčem. To mě vytrhne z letargie. Rychle se zvednu  a běžím po schodech nahoru. Co se zase stalo? Já ty holky přetrhnu.  Jak tak běžím, vidím na schodech můj oblíbený obraz. Ten se má. Jen si tam tak visí. Je na něm lanový most přes nějakou vodu. Třeba ten most vede do jiného světa. Do světa, kde si člověk nepřipadá jako v tunelu. Kde nemusí řešit problémy s prací, se školou a kde nejsou věčně vřeštící děti. Jak o tom přemýšlím, nevšimnu si, že jsem dostatečně nezvedla nohu a na posledním schodu zakopávám a padám. S těžkým žuchnutím padám na podlahu. Zavírám oči a jen cítím, jak se někam propadám. Všude je tma a ticho.
Pomalu otevírám oči a na rukou cítím drobné kapičky vody. Obličej je přilepený na nějaké mokré věci. Před očima vidím jen provaz. Za ním je nějaká spleť divné zeleně. Rukama se snažím zvednout. Všechno se houpe. Kde to jsem? Pomalu jsem se dokázala nadzvednout a napolo si sednout. Co to je? Kde to jsem? Vždyť to je lávka. Lávka, která je tvořena z jednotlivých prken, která jsou k sobě svázána provazem. Vše je jemně zamlžené a neustále na mě dopadají téměř nepatrné kapičky vody. S velkou námahou se zvedám. Chytám se lan, která jsou ve výšce asi jednoho metru, nad lávkou. Vše je tak zvláštně mokré. Stoupám si na nohy a snažím se udělat krok. Jde to. Můžu chodit. Pomalu se nakláním přes lávku a dívám se dolů. Pode mnou, asi tak padesát metrů, je větší řeka. Uvědomuji si, že jsem asi v polovině lávky. Na jakou stranu se dát? Na obou koncích to vypadá stejně. Jen další stromy. Nakonec se rozhodnu dát tou kratší cestou. Pomalu jdu. Lávka se neustále houpe a já cítím, jak se mi motá hlava. Vše je nepříjemně mokré. Křečovitě se držím provazů a centimetr po centimetru se sunu na konec lávky. Slyším, jak lávka sténá. Zmatená a plná strachu se snažím dojít na konec lávky. Mám pocit, že to trvá celou věčnost. Najednou se mi prkno pod nohou propadá a já visím dolů. Ještě se stihnu chytit provazů, ale slyším jako by se něco trhalo. Lávka se začala propadat a já znovu padám.  Cítím obrovský náraz. Pak je už jen tma. Tma a ticho.
 
Najednou mám pocit, že se dusím. S velkou námahou otvírám oči a zjišťuji, že jsem v řece. Musím začít plavat. Musím se dostat na břeh. Hlavou mi běží myšlenky, ale ruce neposlouchají. Znovu přikazuji, aby se ruce pohnuly. Nerady, ale nakonec začaly pracovat. Zuřivě jsem začala plavat a snažila jsem se dostat z proudu řeky, na břeh. Neustále mi vlny stříkaly do obličeje. Zmítající se ve vodě jsem najednou uviděla větev, která zasahovala až doprostřed řeky. Byla asi tři metry přede mnou. Musím se jí chytit. Ze všech sil se snažím přiblížit k větvi. Prsty se dotýkají lístečků, ale ty  mi klouzají mezi prsty. Musím, musím, musím se chytit. Znovu zkouším natáhnout ruku k větvi. Mám pocit, jakoby se větev ke mně přibližovala. Vší silou se jí chytám a postupně ručkuji ke břehu. Ještě napůl ve vodě zvedám hlavu a do obličeje se mi dívá milá dívenka. Jen se na mě směje. Pak kousek odstupuje a já se z vody dostávám na břeh. S velkou námahou dělám poslední pohyby a z posledních sil dopadám do měkké trávy. Ještě se snažím podívat na holčičku, ale tělo mě úplně zrazuje a zase upadám do tmy.
 
Pokračování najdete zde
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account