Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

avatar
Kateřina Knotková
Vloženo 8. 4. 2021
Líbí se mi

Povaha startéra aneb hlasitý pláč volající o pomoc

avatar
Kateřina Knotková
Vloženo 8. 4. 2021
Líbí se mi
Povaha startéra aneb hlasitý pláč volající o pomoc

Povaha startéra aneb hlasitý pláč volající o pomoc

Již od narození jsem byla temperamentní, prosazovala si svou a stačilo jen trošku, aby se projevila moje uštěpačnost, drzost a vznětlivost. Nastartovala jsem na první našlápnutí. Inu, byla jsem dítě vskutku k nezaplacení V takových případech se říká: ,,Je to dítě, z toho vyroste.“ Delší dobu byl klid, ale pak v pubertě... Ono se to jaksi stupňovalo a v pubertě moje vztekání získalo neuvěřitelné grády. Můžeme si říct, že to patří k dospívání a rozbouřené hormony se časem uklidní. Jenže to se nestalo. Nebyla se mnou rozumná řeč.

V zajetí vlastních emocí.

Těžké a negativní emoce jsem v sobě nechtěla zadržovat, ale ani vypouštět ven. Stručně řečeno, nevěděla jsem, co s nimi. Když jsem hněv v sobě potlačila, tak ze mě byla sopka, uvnitř které lávový kotel sílil a když neupustil páru hned, energie se nahromadila a šla ven, a to ničivě. Když jsem však nereagovala vůbec, začalo se to projevovat na fyzickém těle. Ale abych vše uvedla na pravím míru, nebyla jsem agresivní, myšleno násilnická či pochodující zlo, nýbrž jsem ječela a říkala škaredé věci. I doma mi říkali, ať už držím konečně hubu a chovám se normálně. Nechtěla jsem taková být, ale při vztekovém amoku jsem prostě byla ,,mimo sebe“ a neovládala jsem se. Vždycky jsem si řekla, že příště už to nedopustím, ale selhávala jsem.

Nejhorší bylo, že jsem si veškerý vztek vylívala na své blízké. Často jsem nad sebou přemýšlela, proč? Proč ubližuji slovem? Nechápala jsem, kde se to ve mně bere. Vždy jsem byla mírumilovný člověk, nechtěla jsem nikoho trápit ani ubližovat. Nešlo mi do hlavy, jak může člověk, který loví z bazénu topící se včeličky, mít takovýto zkrat. Ale přesto se tak dělo. Při amoku jsem to nebyla já, ale nahromaděná energie, která šla ven ničivou formou.

Když se mi puberťácké hormony konečně zklidnily, lépe mi nebylo. Už jsem doma měla totiž nálepku: škaredá vzteklina. Nedivím se. Chovala jsem se fakt šíleně. Ale došlo mi, že mě na celé situaci nejvíce mrzelo, že se mě nikdo vlastně nezeptal, proč se vztekám. Brali to jako moji povahu, ale nehledali příčinu. Bylo zkrátka jednodušší je vyčítat mi mé chování, než se dovtípit příčiny a zeptat se: ,,Co se děje?“

Důsledku předchází příčina.

Byla však moje chyba, že jsem o svých pocitech neuměla mluvit. U nás doma se to totiž nevedlo. Nemyslím to však jako výčitku. A když jsem jednou sklopila hlavu, sebrala odvahu a šla si promluvit, omluvit se a probrat, co mě trápí, odpovědí mi byl výsměch, že jsem přecitlivělá, vztahovačná a že si křivdy od cizích vylévám doma. Ač se to takhle na první pohled jevilo, takhle to úplně nebylo.

Několik let jsem se za svoji povahu nenáviděla a ve svých vlastních očích jsem byla svině. Nesnášela jsem se a považovala se za zlo. Chápu, puberta se mnou dosti harašila, ale později, když mě toto období přešlo, stačilo, abych jen trošku dala najevo svůj nesouhlas a hned se na mě všichni vrhli, ať zklapnu a držím hubu. Nesměla jsem dát byť jediný náznak nesouhlasu. Už mě prostě zaškatulkovali a neviděli, že jsem se změnila. To by se celkem dalo pochopit, ale když už pár let jste vcelku klidná nátura a furt vám někdo dokola předhazuje něco, co už je dávno minulost, mrzí vás to. A dost.

Člověk se celý život vyvíjí a roste.

Čím více jsem nad odsouzením blízkých přemýšlela, tím více jsem si uvědomovala, že nemají pravdu. Ano, měli mě rádi, to žádná, ale nedostalo se mi pochopení a porozumění. Byla jsem vzorný školák, špatně jsem se taky neučila, rodinu jsem milovala, doma pomáhala, snažila jsem se jim udělat radost, rozveselit, pomoci. A kdyby to šlo, klidně bych se obětovala, jen aby byli všichni lidé na světě šťastní. Postupně jsem na sobě začala v tomto uvědomění čím dál více pracovat a zaměřovat se i na své kladné stránky. A k mému překpavení, našlo se jich dost. Jen jsem je do té doby neviděla. Nevěnovala jsem jim totiž pozornost.

Vzteklé amoky jako projev panické ataky.

Po letech, když se mi zhoršila psychika, jsem si uvědomila, že moje vzteklé výlevy byly doprovázené právě panickou atakou. A co více, byly její součástí. Když jsem si totiž uvědomila, že vznětlivost přichází v okamžiku pocitu ohrožení, zoufalství, úzkosti, bylo mi konečně jasné, že šílený amok nebyl povaha, nýbrž potlačené emoce. Jak jsem již zmínila v předchozím článku, deprese vnímám jako potlačené emoce, které v nás kvasí. A jaká je převládající složka? Pláč, bolest, trauma. A právě v při každém pocitu byť sebemensího nátlaku se vnitřní bolest drala ven a to silně. Takže mé zlostné amoky byly z většiny špatná psychika, konkrétně úzkosti a panická ataka.

Když jsem hledala příčinu, začaly se mi vybavovat vzpomínky, kdy jsem byla v dětství nucena jednat mimo soulad se svou svobodnou vůlí, musela se chovat tak, jak chtěli ostatní či např. se mi vybavilo trauma, kdy na mě ,,kamarádi“ v dětství zaútočili a já se nemohla bránit, byla jsem bezmocná. Jednotlivé situace ve mně tedy zanechali program, který byl spouštěn pocitem ohrožení. Stačilo jen malinkatý pocit zoufalství či nátlaku a už to jelo.

Pochopení a odpuštění sama sobě.

Po přijmutí daného faktu a vypuštění usazených emocí ven má panická ataka a úzkosti přestaly. A proč? Kotel usazenin byl vyprázdněn, emoci již neexistovaly. Byly pryč. A já si mohla konečně po letech odpustit, neboť jsem došla k pochopení. Pochopení a odpuštění sobě samé. Po letech výčitky ustaly. Došlo ke smíru. Ke smíru s vlastní temnou stránkou. Porozuměla jsem, pochopila, odpustila a oprostila.

Jeden z mých oblíbených seriálů je Bylo nebylo. Je to seriál pohádkového námětu, ve kterém je vždy ve flashbacku ukázáno, proč jsou záporné postavy zlé. Co se jim událo, co je stvořilo. Proto z mého pohledu ti, kteří se k druhým nechovají hezky a ponižují ostatní, ve skutečnosti hlasitě brečí děti, které prosí o pomoc. Neumějí pracovat se svými emocemi.

Temperament mi sice zůstal, jelikož je mou přirozeností, ale umím se svými emocemi pracovat a zvládat je. Jedná se o formu emoční inteligence.

Pokud Tě téma pochopení a práce s vlastními emocemi zaujalo, doporučuji kurz Emoční inteligence od Mindful-life

Více na: https://katerina-knotkova.webnode.cz/l/povaha-startera-aneb-hlasity-plac-volajici-o-pomoc/

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
hudlenka
hudlenka 9. 4. 2021

zajímavé, já už jsem tak letitá, že si moc na pubertu nepamatuji, ale se svými přísnými rodiči jsem si nemohla moc vyskakovat...to je pravda...

Odpovědět
avatar
Kateřina Knotková 20. 4. 2021

Člověk se kolikrát až divý, na co všechny si z minulosti vzpomene

Kahomar
Kahomar 9. 4. 2021

Odpovědět
avatar
Kateřina Knotková 20. 4. 2021

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
97 427
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.