Pláč miminka a duše maminky?

Také máte ve svém životě několik nocí, u kterých víte, že na ně nikdy nezapomenete? Které se vám navždy vryly do paměti?

Já ano. Jedna je půl roku stará, Verunce byly přibližně čtyři měsíce.

Ležíme spolu v posteli a obě spíme. Já takovým tím polospánkem, protože Veru se kvůli nachlazení a bolestem bříška pořád přetáčí a chce kojit každou hodinu, tak nestíhám zabrat.

Jsem totálně nevyspalá a mám slabé nervy, jelikož Veru spí hodně málo a pláče naopak hodně moc…

Osudné probuzení

Uprostřed noci se dcera (už poosmé tu noc) probudí s řevem. Víte, to nejde nazvat pláčem. Veru má dar od Boha na velmi silný hlas a brečí rovnou z nuly na sto…

Ozve se řev, já se leknu, dávám jí prso a ona ho nechce, odvrací se a ječííí. A najednou ječím i já. Jsou tři hodiny ráno a já na ni ječim: „Panebože, neřvi na mě!“

A najednou mi došly čtyři věci…
1. Sama sebe děsim, jak na ni řvu.
2. I Veru se samzřejmě lekla a brečí ještě víc.
3. Stydim se za sebe a mám pocit totálního selhání jako matka.
4. Proč jí říkám: „Neřvi NA MĚ!“ ?

Ne, nejsem na to pyšná. Ano, myslím si, že je důležité, abyste tuto příhodu slyšeli. Abyste věděli, že toto se děje i někomu jinému a také kvůli tomu, co to vlastně vypovídá.

Prozření

V tu noc mi totiž něco velmi důležitého došlo.
Když pominu totální vyčerpání a slabé nervy… tak jsem si ten Verunky pláč brala velmi osobně.

Měla jsem pocit, že:
– mě nechce nechat vyspat (samozřejmě vím, že by naopak i ona ráda spala),
– řve NA MĚ (přitom to bylo „po mně“, kde jsem, ať pomůžu),
– mi říká, že jsem špatná máma (proč by si to asi tak myslela?),
– volá: „Nemám tě ráda!“.

Logicky to nedává smysl. Ale život není o logice. Byla jsem přecitlivělá, unavená, vztahovačná…a připadala jsem si neschopná a nemilovaná. A dcera jen plakala, že jí nejde spát.

Zamysleme se nad sebou

Člověku 90 % myšlenek běží na pozadí a jen 10 % si uvědomuje. A u mě v té chvíli zařvalo mé nevědomí. Až když jsem to slyšela nahlas, uvědomila jsem si to. Tímto se zabývám i ve svém e-booku Miminko, neplakej.

• Co cítíte vy, když miminko pláče?
• Co cítíte, když miminko pláče a vy jste unavení?
• Co si myslíte, že vám miminko během pláče říká?
• A co si myslíte, že byste u pláče měli cítit?

Teď se nad těmi otázkami upřímně zamyslete…

Ve stresu se spouští náš autopilot a zažité vzorce. V reálném životě na mě někdo řval jen když jsem něco provedla a byla jsem v tu chvíli přesvědčená, že jsem špatná a nemilovaná. A to mi v hlavě seplo ve chvíli, kdy mě brekot probudil uprostřed noci.

Nyní už si vždy, když dcera brečí, připomínám, že neřve na mě, ale volá po mně, ať přijdu na pomoc.

A co cítíte vy? Máte také nějakou takovou noc za sebou?