
Já ano. Jedna je půl roku stará, Verunce byly přibližně čtyři měsíce.
Ležíme spolu v posteli a obě spíme. Já takovým tím polospánkem, protože Veru se kvůli nachlazení a bolestem bříška pořád přetáčí a chce kojit každou hodinu, tak nestíhám zabrat.
Jsem totálně nevyspalá a mám slabé nervy, jelikož Veru spí hodně málo a pláče naopak hodně moc…
Uprostřed noci se dcera (už poosmé tu noc) probudí s řevem. Víte, to nejde nazvat pláčem. Veru má dar od Boha na velmi silný hlas a brečí rovnou z nuly na sto…
Ozve se řev, já se leknu, dávám jí prso a ona ho nechce, odvrací se a ječííí. A najednou ječím i já. Jsou tři hodiny ráno a já na ni ječim: „Panebože, neřvi na mě!“
A najednou mi došly čtyři věci…
1. Sama sebe děsim, jak na ni řvu.
2. I Veru se samzřejmě lekla a brečí ještě víc.
3. Stydim se za sebe a mám pocit totálního selhání jako matka.
4. Proč jí říkám: „Neřvi NA MĚ!“ ?
Ne, nejsem na to pyšná. Ano, myslím si, že je důležité, abyste tuto příhodu slyšeli. Abyste věděli, že toto se děje i někomu jinému a také kvůli tomu, co to vlastně vypovídá.
V tu noc mi totiž něco velmi důležitého došlo.
Když pominu totální vyčerpání a slabé nervy… tak jsem si ten Verunky pláč brala velmi osobně.
Měla jsem pocit, že:
– mě nechce nechat vyspat (samozřejmě vím, že by naopak i ona ráda spala),
– řve NA MĚ (přitom to bylo „po mně“, kde jsem, ať pomůžu),
– mi říká, že jsem špatná máma (proč by si to asi tak myslela?),
– volá: „Nemám tě ráda!“.
Logicky to nedává smysl. Ale život není o logice. Byla jsem přecitlivělá, unavená, vztahovačná…a připadala jsem si neschopná a nemilovaná. A dcera jen plakala, že jí nejde spát.
Člověku 90 % myšlenek běží na pozadí a jen 10 % si uvědomuje. A u mě v té chvíli zařvalo mé nevědomí. Až když jsem to slyšela nahlas, uvědomila jsem si to. Tímto se zabývám i ve svém e-booku Miminko, neplakej.
Teď se nad těmi otázkami upřímně zamyslete…
Ve stresu se spouští náš autopilot a zažité vzorce. V reálném životě na mě někdo řval jen když jsem něco provedla a byla jsem v tu chvíli přesvědčená, že jsem špatná a nemilovaná. A to mi v hlavě seplo ve chvíli, kdy mě brekot probudil uprostřed noci.
A co cítíte vy? Máte také nějakou takovou noc za sebou?
Místo, kde můžeš psát a diskutovat
super
Krásný článek.
Děkuji
velmi pravdivé řádky, dítě - tak malinké nic jiného neumí, než plakat a tím si přivolat pomoc....držím palce, ať se vše v dobré obrátí
Děkuji
tak něco úplně stejného jsem zažívala já. Obě dcery mi nespaly a řvaly skoro do třech let.....nikdy jsem nezažila nic horšího než se šest let po sobě nevyspat. Dnes už se jen usmívám. Ale mohu potvrdit, ať děláte cokoliv, vyzkoušíte všechno, když dítě nechce, prostě spát nebude.
Klobouk dolu - šest let je pro mě zatím nepředstavitelné.