Být schopen odpustit vyžaduje spojit v sobě vše, o čem jsem psala v malé sérii článků, tedy víru, vůli, pokoru a lásku. Odpuštění jsme schopni, pouze když pochopíme, o čem je život. Když první housle bude hrát naše duše a ne ego.
Odpuštění nejvíce naráží na pocit křivdy. Co je křivda? Je to něco, co nám bylo způsobeno, a my se domníváme, že je to nespravedlivé. Jinak řečeno, nebylo naplněno naše očekávání. Máme tendenci se svého očekávání domáhat. Jenže nemůžeme si vynutit jednání druhých. Oni to mohou vnímat úplně jinak. Znáte rčení: „Já o koze, on o voze.“ To je ono, jiný úhel pohledu, jiné zkušenosti, jiné hodnoty, jiné názory, jiná inteligence, jiná kultura……. toho jinak může být velmi mnoho. V případě, že si toto vše uvědomíme, máme nakročeno k odpuštění. V době, kdy k nějakým chybám a nedorozuměním došlo, jsme si toto neuvědomovali. Měli jsme za to, že to vnímáme podobně. A právě odpuštění sobě, i těm, kteří nám ublížili, nebo kterým jsme ublížili my, je řešením.
Nemá smysl v sobě živit zlost, nenávist, pocit viny a křivdy. Velmi výstižně toto ilustruje ve svém divadelním představení Pátá dohoda Jaroslav Dušek. Říká: „Netahejte s sebou své mrtvoly.“ Mrtvolami je myšleno vše, co jsme neodpustili. Vše čím otravujeme život sobě i svým blízkým. Když odpustíme, mrtvoly zmizí.
Odpuštěním v sobě děláme místo pro dobro, pro pozitivní energii. S odpuštěním se k nám vrací klid a mír, můžeme se naladit na frekvenci lásky. Odpuštění nám projasní život. Čím dříve s tím začneme, tím lépe. Křivd a křivdiček nashromáždíme za život relativně mnoho, než toto pochopíme. Ale když jednou ucítíme úlevu, která se dostaví při odpuštění, už v sobě nebudeme křivdy živit a dokonce je nebudeme ani tvořit, rozplynou se dřív, než nastanou. Nebude co odpouštět.
Když v sobě vše poskládáme, dojdeme totiž k závěru, že není komu co odpouštět. Pouze sami sobě, není to vůbec snadné, jak se na první pohled může zdát, ale je to to jediné oprávněné odpuštění. Protože všichni, vůči kterým jsme cítili křivdu, nám jen zrcadlili naše jednání, anebo jsme připustili, aby se k nám tak chovali. Nebylo to tedy o nich, ale o nás.
Buďme k sobě upřímní, ale i shovívaví. Nemá cenu se trestat, stačí pochopit a odpustit a žít tak, aby nebylo co odpouštět.
Potřebujeme klid, abychom pocítili mír, potřebujeme mír ve svém srdci, abychom mohli pocítit lásku, potřebujeme lásku, aby v nás probudila pokoru, potřebujeme pokoru, abychom pochopili víru, potřebujeme víru, aby podnítila vůli.
Nepotřebujeme však vůli, abychom odpustili. Potřebujeme to vše zažít, a pak se dostaví odpuštění všemu, všem a především sami sobě, protože dojdeme do míst, kde poznáme, že cesta je cíl, a že na té cestě musíme potkat vše, co nám chybí k pochopení. Přijmeme fakt, že děláme chyby a dělají je i ostatní, ale že jsou nevyhnutelnou součástí našich životů, že jsou procesem učení.
Naše učení není nikdy u konce, pro ty, co věří v životy minulé i budoucí je to ještě mnohem snazší, protože víme, že máme a budeme mít ještě mnoho příležitostí se učit a pochopit tak, co nám doposud uniká. Já osobně se na to moc těším!
