Bydlím v Mexiku zatím jen pár měsíců, a tak nemůžu mluvit za všechny obyvatele, kteří tu žijí, nicméně u lidí v našem městě jsem se setkala s jednou úžasnou věcí, a to, že tady Vás nikdo za nic nesoudí, zatímco v Čechách jsem se s tímto jevem setkávala tak často, až mi z toho bylo mnohdy úzko, protože nejsem ten typ člověka, kterému je úplně volné, co si o něm kdo říká a jak na něj druží nahlížejí.
Prošla jsem si hodně zvraty ve svém životě, hodně pády a vzestupy, bylo toho opravdu požehnaně a takové věci, které se mi udály, se mnohým zdály až neuvěřitelné a spousta z nich považuje můj osobní život za “neobyčejně vzrušující”, ať už v tom dobrém nebo negativní slova smyslu.
Přihlížela jsem spoustě osudům, nejenom ve své rodině, ale i ve svém okolí. Vždy jsem se snažila lidem naslouchat a spíš, než je soudit, se je snažila pochopit.
Určitě to všichni znáte, ať už z vlastních zkušeností nebo z vyprávění, a tak jsem si pro Vás připravila kratičký příběh jako ukázku, abyste pochopili, co tímhle článkem chci říct.
Vracíte se z práce domů a odpoledne slyšíte z vedejšího domu nebo bytu příšerný řev vaší sousedky, která má dvě děti a chvíli co chvíli ji vidíte nadranou jako carského důstojníka. Její muž chodí do práce, vždy čistý a upravený a vy si jenom říkáte: “Ženská bláznivá, má takového krásného a pracovitého muže, dvě šikovné děti a ona je bije, chlastá jako duha a neváží si toho. Já být jejím chlapem, čapnu ji za flígr a vyhodím. To je hrozné, jací ti dnešní lidé jsou.”
Ale upřímně? Víte o jejím životě tolik, abyste mohli podobné soudy vznášet? Víte, čím vším si tato rodina prochází, čemu musí Vaše sousedka čelit, nebo čím si v minulosti prošla, že začala pít? Třeba ten její dokonalý a navoněný muž s kufříkem není až zas tak úžasný, jak se vám zdá. Co když ta chuděra alkoholička zažila v dětství nějaké trauma a jen se s tím neumí vyrovnat a jsou chvíle, kdy se jí vše spouští? Co když? To, že někdo bydlí vedle vás a něco se o něm povídá, to ještě neznamená, že tomu tak je.
A teď trochu z mého osobního života: aneb JÁ TO VIDĚLA NA VLASTNÍ OČI (ale že jsem viděla jen důsledek a ne příčinu, to je fuk)
Takhle jsem totiž díky naší vychovatelce skončila v ředitelně, když mi bylo osm. Praštila jsem totiž spolužačku v družině flétnou a udělala jí šrám na hlavě.
“Fracek”, řeknete si o mně, ale já už byla zoufalá, plakala jsem, protože mi flétnu pořád brala z aktovky a mlátila mi s ní o lavici, družinářka ji jen napomenula a šlo se dál, ale pak mi na truc zamotala paličky, abych nemohla pokračovat v práci a zmařila mi tak dárek pro mámu k Vánocům. Vychovatelka si v tu chvíli někam odskočila a neviděla ani to, že jsem svou spolužačku několikrát prosila a varovala. Vešla prostě až ve chvíli, kdy jsem slečnu “X” praštila flétnou po hlavě a už se šlo do ředitelny…) Verdikt zněl jasně – napomenutí třídního učitele, rodiče na kobereček, omluva spolužačce a jejím rodičům, no příšerná pakárna a ona? Jen pak seděla v lavici a usmívala se, když jsem potupně plnila všechno, co mi bylo nakázáno a ještě mě vystavili na pranýř jako nějakého “fujtajbla”.
Nyní si dosaďte do příběhů cokoliv, co znáte sami na sobě, co jste kdy viděli a vzpomeňte si, kdy jste koho soudili, a proč.
Nikdy nevíte, jestli zrovna ten dotyčný, který vykradl benzínu, nebyl třeba jenom zoufalý táta, který se snaží sehnat peníze na léčbu svého nemocného dítěte a již pojišťovna nehradí. Nebo co když už byl tak v úzkých, že přemýšlel nad smrtí, protože měl tolik dluhů, že by zničil nejenom sám sebe, ale hlavně svoji rodinu, a tak raději riskoval problémy s policií než to, aby jeho rodina kvůli exekucím neskončila na ulici.
Ano, v takové chvíli začnete soudit opět jeho exekuce, kdyby šetřitl, nebral si půjčky… Ale to je to, o čem píšu. Zase soudíte, je to začarovaný kolotoč a my si musíme uvědomit, že prvotně je potřeba soudit svůj vlastní život a dát si dopořádku nás samotné.
Neříkám, že takoví jsme všichni, ale většina z nás, nebo spíš každý z nás, kdo tu jsme, alespoň někdy o někom prohlásil něco na základě něčeho. Víte, jak to myslím? – JEDNA PANÍ POVÍDALA.
Nemyslete si, že každý s pochroumaným osudem je chudinka, který nějak trpí a je potřeba ho litovat a pomáhat mu. To jsem neřekla, ale nikdy nevznášejte soudy o nikom a o ničem, když neznáte souvislosti. Mnohdy byste se divili, co se za těmi pokroucenými příběhy, které denně vídáte kolem sebe, skrývá a že vlastně Vaše zášť a kritický pohled a pomluvy můžou dotyčnému ubírat chuť k životu a nakonec se oběsí nebo skočí pod vlak. Protože… proč by se snažil, když už nemá u nikoho šanci a všichni ho odpískali…
Trošku depresivnější článek na to, jaké jsem slyšela, že v Čechách panuje počasí, ale myslím si, že byl potřeba. Pořád se mezi námi najde spousta lidí, kteří si tohle přečtou a při první příležitosti na někoho plivnou. A jsou schopní to omluvit dokonce tím: “Však mě se taky nikdo nikdy nezastal a nebral na mě ohledy…” Ale to už je zase téma pro jiný článek.
A co vy? Soudíte rádi druhé? 😎
