Lehce se to řekne, velmi těžko vykonává … ale odpouštění není žádná sexy disciplína, nikdo nám za to zpravidla nezatleská, nebudeme mediální hvězdy…
Odpuštění je velmi intenzivní nelehký a většinou bolestivý proces. Za odpuštění nemůžeme žádat Nobelovu cenu ani odpuštěním nemůžeme pomyslně vydírat: „ Já jsem Ti přeci dávno odpustil!“ … to bychom se dostali na rovinu cílené manipulace.
Odpuštění můžeme zařadit jako lidskou zkušenost, formování vlastního JÁ. Ano, můžeme diskutovat nad otázkou viny a trestu, zamyslet se nad dávnými kulturami, jak se odpouštělo: „viny svým viníkům …“
Odpuštění je někdy jediná možnost jak se znova odrazit, jak bolest, utrpení nebo pocit vykonání pomsty zastavit … protože se pohybujeme na velmi tenkém ledě, který může být citlivý v přenosu na naše děti, příbuzné, kamarády … ukončit tuto přenosnou nekončící spirálu můžeme jedině my sami … protože se na ni přestaneme podílet.
Odpuštění nám nastaví postupné vymizení negativních emocí, stávají se méně bolestivé. Nepotlačujeme jej, ale pracujeme s nimi. Pořád platí zásada, co je potlačováno projeví se většími negativními důsledky.
Nechme proplouvat svoje emoce. Během procesu odpouštění se nesnažíme zapomenout, naopak si celou událost vnitřně přehrajeme a zaujmeme k ní svůj současný postoj. Tímto nenásilným uvědoměním nám kdysi prožité nepříjemnosti nezapadnou někam do našeho nevědomí, kdy je nebezpečí, že se jednou vynoří v podobě například nenávisti …
K odpuštění je třeba tolerance. Schopnost odpuštění souvisí i s naším sebevědomím, jak vidím druhé ve stejné důležitosti, jako jsem JÁ sám. Odpuštění si nebude rozumět se sebestředností či vztahovačností.
Naučíme-li se pracovat s odpuštěním v běžném životě, při každodenních drobných ublíženích, nemůže se pak projevit a zasáhnout nás v momentě intenzivnějším, neboť se nemá za co uchytit … odpuštění je forma i určité prevence …
Dalším bodem je trpělivost.
Trpělivost znamená nevzdávat se při neúspěchu, ale pokusit se opakovaně postavit na své vlastní JÁ.
Odpuštění znamená i schopnost přiznat si své vlastní chyby, pracovat s nimi i lítost nad svou vlastní chybou a dokázat požádat o dopuštění i toho, komu jsme mi sami ublížili. Tím se dostáváme do poznání sebe sami, uvědomění si i vlastních chyb.
A pojďme do toho … odkládat se nemá nic!!
 
Stáňa
koučka a lektorka

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account