Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Luciana
Luciana
Vloženo 11. 8. 2017
Líbí se mi

Nedělní čtení s Dankou: CO SE DNES HRAJE?

Luciana
Luciana
Vloženo 11. 8. 2017
Líbí se mi
Nedělní čtení s Dankou: CO SE DNES HRAJE?

Nedělní čtení s Dankou: CO SE DNES HRAJE?

Před šesti lety napsala knihu CO SE DNES HRAJE? POHÁDKY 21. STOLETÍ. Šlo o zajímavý projekt, kde si od klasiků-spisovatelů půjčila základ a napsala novodobého Otesánka, Rybářovu ženu, Karkulku, O kůzkátkách...NAD MOUDROSTÍ POHÁDEK smekám Ke každé pohádce je výklad její kamarádky psycholožky. 


Otesánek
Bylo nebylo, vlastně bylo. V kalendáři vládlo datum totalitního režimu a většina lidí se bála cokoliv říci. V jednom nehezkém panelákovém bytě, který byl součástí stejně nehezkého pražského sídliště, bydlel muž Karel se ženou Jarmilou. Byli chudí, stejně jako většina ostatních lidí, kteří v těch domech přežívali od výplaty k výplatě. Ona byla krásná, ale utrápená. Pracovala v pekařství jako prodavačka na směny a tajně toužila, že jednoho dne se vše změní. On pracoval ve fabrice kousek od místa bydliště. Vždy ráno odešel v šest z domova a vracel se až tak kolem osmé hodiny večer.

„Přece si musím popovídat se svými kamarády u piva v hospodě,“ říkával své ženě.

„A to nechceš být alespoň občas chvíli doma se mnou?“ ptávala se často.

Věděla, že manželství, které není naplněno svým posláním v podobě děťátka, nemá šanci se udržet v harmonické podobě.

„Kdybychom tak měli dítě,“ posteskla si několikrát během týdne.

Jeden večer se stavila za svým mužem v hospodě a tam jen poslouchala řeči místních kumpánů: „Buďte rádi, že žádné dítě nemáte. Podívejte se, jaká je doba, nemusíte živit další hladový krk.“

Jarmila to však viděla úplně jinak a moc si přála být matkou. Po nevydařených umělých oplodněních se s manželem rozhodli, že adoptují nějakého chlapečka.

„Jsme spořádané klasické bezdětné manželství, tak proč bychom nemohli podat žádost?“ udeřila jednoho dne na Karla.

Netrvalo dlouho a opatrovnice si je pozvala k jednání.

„Víte, máme tady pro vás malého chlapečka. Jsou mu teprve dva měsíce, ale má se k světu. Je to takový náš malý Otesánek.“

Žena se rozplývala radostí nad tím, že se konečně bude mít o koho starat. Když se jeli podívat do dětského domova, vzala chlapečka do náruče a okamžitě věděla, že ho bude milovat celým svým srdcem.

„A proč mu říkáte Otesánek?“ zeptala se.

„Je to takové žravé miminko, od prvního dne, co ho tady máme, se má k světu,“ povídala paní, která v domě pracovala. Během několika dní se podařilo vyřídit potřebné papíry a odvezli si chlapečka domů. Na řeči kamarádek, že vůbec neví, kdo jsou jeho rodiče, že osmdesát procent genů se dědí a jen ten zbytek se dá ovlivnit výchovou,nedala.

„Závidíte mi, že mám konečně dítě, po kterém jsem celou dobu toužila,“ vždy jim odpověděla. Ony ji však měly rády, děťátko jí přály a jen se divily, proč je synek v půl roce skoro desetikilový pořízek.

„No jo, je to náš maličký Otesánek. Nechali jsme mu jméno podle té paní, která nám ho prvně představila“, vysvětlovala žena všem.

„Otesánek? A jak mu říkáš jinak?“ ptala se nejlepší kamarádka. „Je to náš Otík…Otesánek.“

V roce vážil patnáct kilo a byl neohrabaný.

„Máma, papů, papů,“ dožadoval se stále potravy.

Otesánek rostl nejenom do výšky, ale též do šířky. Stále se dožadoval jídla. Odmítal jíst normální omáčky a maminka mu stále vyvářela dobroty.

„Tady máš kotletky a k tomu zapečené brambory se sýrem. A upekla jsem čokoládový dort,“ podstrojovala mu jeho maminka.

„Měla byste trošku omezit přísun jídla tady Otesánkovi,“ říkala při vyšetření v ordinaci dětská doktorka, které se nelíbilo, že desetiletý chlapec má nadváhu.

„Tomu vy nemůžete rozumět, jsem ráda, že klukovi chutná. Takovou chuť k jídlu nikdo z nás nikdy neměl,“ snažila se vysvětlit.

„Jestli to takhle půjde dále, budu ho muset poslat do ozdravovny pro děti s nadváhou“, odpověděla vážně. Další dva roky se naštěstí nic nedělo a můj maličký Otesánek nikam do ozdravovny nemusel.

Čím více Otesánek jedl, tím větší měl hlad.

„Prosím tě, můžeš mi říci, jak to dělají v jiných rodinách, že jim zůstane alespoň pár korun v rozpočtu a ty utratíš všechno za jídlo,“ osočil jeden večer Karel svou ženu.

„Náš Otesánek má pořád hlad a má rád samé dobroty, tak se mu snažím podstrojovat,“ odpověděla.

„A copak nevidíš, že ostatní rodiny mají třeba tři děti, podařilo se jim přestěhovat z paneláku někam jinam a dokonce se i dostanou na nějakou zahraniční dovolenou. Ty jen stojíš u plotny, vaříš, pečeš a kupuješ samé delikatesy a náš Otesánek vše prožere,“ vynadal ženě.

„Tedy táto, tohle si náš chlapeček nezasloužil. Vzpomeň si na to, jak jsme byli šťastní, když jsme si ho přinesli domů.“

„Jenže teď mu je patnáct, chodí na soukromé gymnázium, které nás stojí hromadu peněz, projí za pět dětí a nezlob se na mě, Jarmilo, ale je pěkně arogantní a díky tomu nemá kamarády a holky ho taky chtít nebudou, pokud bude vypadat tak, jak vypadá,“ musel konstatovat pravdu.

Otesánek se začal chovat agresivně i doma: „Mami, já jsme ti říkal, že chci k večeři bramborové knedlíky a ty jsi uvařila houskové. To si ze mě děláš srandu? Kdo to má jíst? Vždyť houskové jsem měl předevčírem. To si myslíš, že budu žrát pořád to stejné?“ řval na svoji maminku, která věčným vařením, nakupováním už byla unavená.

„Otesánku, prosím tě, pochop, že chodím do práce každý den a sotva vše stíhám kvůli tvým nárokům,“ snažila se bránit.

„Jsem tvoje dítě a mám hlad, když přijdu ze školy. Taky se musím učit, tak co si stěžuješ, že chodíš do práce. Co bude k jídlu? Mám hlad!“ křičel na svoji matku.

Po gymnáziu se dostal na studium práv, kde mu rodiče platili několik desítek tisíc ročně za studium.

„Nemysli si matko, že budu jezdit do školy autobusem. Víš, jak je to daleko od zastávky? Dokážeš si představit, jak by mi vyhládlo? Takhle si mohu vzít jídlo do auta a nechat ho zaparkované před školou.“

Stalo se. Rodiče koupili Otesánkovi auto, platili mu školu a matka mu stále denně vyvařovala. Peníze obou rodičů se utápěly jen do jeho osoby. Když bylo Otesánkovi dvacet dva let, zemřel mu otec.

„Co budeme dělat? Já to bez tvého táty nezvládnu?“ brečela žena a prosila o psychickou pomoc svého syna.

„No, co by? Copak se něco změní? Vždycky jsi vařila a starala ses o mě, tak se tak bude dít i nadále. A to je dobrý, táta mi nebude ujídat z talíře. To bys mohla vařit dražší jídla?“ reagoval podle svého.

„Chápeš, že nebudeme mít už tátův příjem?“ brečela Jarmila.

Opravdu měla co dělat, aby syna nakrmila.

Za další rok vážně omarodila a musela do nemocnice. Tam byla skoro půl roku. Otesánek v té době promoval a nastoupil k jedné firmě jako právník. Začal být velice úspěšný a stal se gaunerem, který se nebál ničeho.

„Beru čtyřicet procent z vysouzených peněz. Buď to berete nebo se obraťte na někoho jiného,“ tak jednal se všemi svými mandanty.

Na svou matku skoro zapomněl, nechal ji nemocnou doma a sám se nastěhoval do nového domu, který si za vydělané peníze koupil. Nebál se ničeho, měl pocit, že je neohrožený. Své utržené peníze projídal v drahých restauracích a po večerech se bavil se slečnami, které si kupoval v luxusních podnicích. Jeho matka se trápila.

„Copak ti se mnou něco chybělo? Snažila jsem se tě vychovat dobře a zahrnovala jsem tě svojí láskou. Teď, když potřebuji pomoci já, tak se ode mě odtahuješ“, brečela jednoho dne, když ji přišel mimořádně navštívit.

„Copak nechápeš, že jsem s tebou jen živořil? Ten život doma byl hrozný, místo, abychom chodili na dobré jídlo do restaurací, tak jsi mi vyvářela knedlíky a další hnusy,“ vysvětloval jí svou nynější situaci.

„Otesánku, copak ti nedošlo, že život není jen o penězích a jejich utrácení? Nechtěl by ses usadit s nějakou ženou a začít žít normální život?“ zeptala se ta zoufalá žena.

„Tohle je život. Už nikdy nechci žít tak nudně jako jsme žili. Táta, máma v práci, doma večeře a zase do práce! Už nikdy nechci ochutnat tu tvoji hnusnou zeleninovou polévku, cos do mě cpala. Fuj.“

„Kde jsem udělala chybu, že jsem tě takhle vychovala?“ šeptala potichu, aby ji syn neslyšel.

Trápila se dalších několik let, i když Otesánek šel ve své kariéře nahoru. Stal se předním pražským právníkem, o jeho příjmech se nezdálo většině obyvatel České republiky. Mezi jeho milenky patřily mladé a krásné ženy, které sice neoplývaly rozumem, ale to povrchnímu Otesánkovi stačilo.

Občas ho některá začala otravovat více než si sám dokázal představit.

„Otesánku, Otí, co kdybychom spolu začali bydlet. Mohli bychom se vídat každý den,“ ptala se dvacetiletá Jana, když ležela u bazénu v Dominikánské republice a popíjela třetí míchaný nápoj.

„Nejsem zralý na vztah,“ odsekl. Po návratu z dovolené ji vyměnil za jinou.

Pozice gaunera a nenasytného, nenažraného, tlustého valibuka se mu líbila. Doslova si liboval ve svém postavení a netížila ho jediná myšlenka, která by mu měla podsunovat pocit, že dělá něco špatně.

„Vaše matka je na tom velice zle,“ oznamovali mu v mobilu z nemocnice.

„Už zase, pořád za ní lítám do nemocnice. No tak já přijedu, ale až se dostanu z práce. Mám toho hodně,“ rázně hovor ukončil.

Teprve druhý den se dostal na nemocniční pokoj. Když přišel k posteli, viděl úplně bílou tvář ženy, která se o něho celé roky starala.

„Co jí je?“ ptal se doktora. „Už ani nemůže mluvit a asi mě vůbec nepoznává.“

„Má rakovinu mozku v posledním stádiu. Počítejte, že je to konec. Tady už se jí nedá pomoci. Copak jste to nevěděl?“ oznamoval doktor.

„Ne, mám tolik práce a starostí, že jsem se neměl čas zabývat nějakými chorobami,“ odpověděl Otesánek.

„Jak může být někdo takhle bez citu, bez páteře? Ten člověk snad nemá ani žaludek?“

Tyhle slova si všichni šuškali na pohřbu, aby to synek té pohřbívané paní neslyšel.

„Upřímnou soustrast,“ říkal její bratr a doslova nechtěl Otesánkovi podat ruku.

Na smuteční oslavě se Otesánek začal chlubit svými penězi a svojí mladou milenkou, která ho doprovázela. Nikoho to nezajímalo, i když celou útratu platil on. Prý na počest matky.

„Ty zmetku, kudy chodíš, tudy jen škodíš. Svého otce jsi přivedl do hrobu, máma by za tebe dýchala a ty ses k ní choval jako prase, neznáš vůbec hodnoty života. Jednou tě to musí všechno doběhnout,“ řval na něho opilý účastník pohřbu, který jak se později Otesánek dozvěděl, vlastnil pekárnu, kde máma roky pracovala.

„Tohle si ke mně nebudeš dovolovat, já tě zničím! Víš, kdo já jsem?“ řval Otesánek.

„Jsi netvor.“

Otesánek nelenil a po pohřbu se opřel do toho, aby zničil člověka, který se mu chtěl postavit. Majitel pekárny začal mít jednu kontrolu za druhou, hygienici mu zakázali provoz a majitel domu, kde měl pronajaté nebytové prostory mu dal výpověď z důvodu nedodržování smlouvy.

„Moc vás nepotěším, pane doktore,“ oznamovala další rok v nemocniční ordinaci ošetřující lékařka Otesánkovi.

„Jak nepotěšíte? Pokud je potřeba mě léčit, tak věřte, že vám mohu svými financemi vybavit celé oddělení. Takže se snažte, ať jsem co nejdříve zdravý,“ arogantně odpověděl.

„Ono to není zase tak banální. A peníze tady rozhodně nejsou na prvním místě, to mi věřte,“ odpověděla na jeho finanční nabídku.

„To mi chcete říci, že jak mě bolel žaludek a občas jsem zvracel, že je to vážné?“

„Ano, bohužel jste nechodil na žádné kontroly, a proto teď onkologické vyšetření ukázalo, že máte rakovinu žaludku. Vaše metastázy zasahují přes tkáně i do páteře. Pokusíme se to zastavit, ale to víte s vaší nadváhou a přístupem k životu to bude těžké.“

V tu chvíli se tvář Otesánka změnila a prvně ve svém těle pocítil něco, co se dá nazvat strachem a úzkostí. Ta starší žena před ním v bílém plášti byla první, kterou se rozhodl respektovat a ne ji jen využít, zneužít a odhodit, jako všechny ostatní v minulosti.

„Mám šanci se uzdravit?“ zeptal se Otesánek.

„Uděláme vše, co bude v našich silách.“

Otesánek prodělal dvě veliké operace, půl roku ležel v nemocnici, ale moc návštěv za ním nechodilo. Jeho dvacetileté milenky nechtěly trávit čas u postele nějakého nemocného chlapa, co se z toho možná už nikdy nevyhrabe, příbuzní jeho rodičů se za ním nikdy nezastavili. Jen občas přišla

ta paní doktorka, která to s ním myslela vážně. Alespoň on si to myslel.

„Myslím, že po dalších chemoterapiích se nám podaří metastázy zastavit. Budeme doufat, že napořád,“ snažila se mu vnuknout trošku optimismu do žil.

Otesánek měl o čem přemýšlet. Nemocniční pokoj, kde ležel, byl nadstandardní, ale on si začal uvědomovat, že by raději ležel na čtyřlůžkovém pokoji mezi ostatními pacienty. Jenže ty se s ním nechtěli bavit. Copak je tak jiný než ostatní lidé? Sáhl si na břicho a namísto ohromného panděra nahmatal už jen volnou kůži. Za tu dobu, co ho tady léčí, zhubl osmdesát kilo. Ze svých sto padesáti kil živé váhy měl pouhých sedmdesát. Konečně vypadal normálně, ale nemocně.

Jednu noc ho probudil příšerný sen a bolest břicha. V tom snu viděl, jak mu někdo velkým nožem páře břicho. Stála nad ním osoba v bílém plášti. Ano, je to jeho ošetřující lékařka, ale proč drží tu kudlu?

„Otesánku, víš, nic se neděje náhodou a ty jsi tady v nemocnici, protože jsi sežral všechny lidi okolo sebe, kteří tě měli rádi. To ti to není alespoň trošku líto?“ říkala.

Otesánek chtěl něco říci, ale bolest byla tak veliká, že se jen držel kolem pupíku a z očí mu začaly téci slzy. Ta osoba ho stále bodala do břicha a to, co Otesánek ve snu viděl, by nepřál nikomu. Z jeho narvaného břicha vylezl tatínek, pak se prodrala maminka, za ním několik mladých žen ve vysokých podpatcích. Jedna ho do té krvavé rány ještě špičkou lodičky kopla. Za ní se z břicha drala jeho sekretářka, kterou propustil, když mu odmítla dát sex v polední pauze na pracovním stole, a nakonec za nimi všemi vylezl majitel pekárny.

„To by ti mělo stačit Otesánku, abys pochopil,“ stála nad ním ta starší žena z nemocnice se vztyčeným ukazováčkem.

Když mu z břicha začaly vypadávat na podlahu talíře jídla, které mu byly naservírovány v luxusních restauracích, Otesánek se vzbudil.

„Co se to děje. Pomoc!“ křičel na sestru.

„Asi se vám něco zdálo, něco hodně ošklivého,“ odpověděla.

Otesánek dostal injekci na uklidnění, sáhl si na své rovné břicho a usnul. Představoval si, jak už se nikdy nechce probudit.

Psychologický komentář:

Otesánek

Znáte to. Všechny vaše spolužačky a kamarádky už svá dítka dávno povily. Jen vy pořád nic. Měsíc co měsíc stejné napětí – očekávání – zklamání. A za pár let je z toho jedna pořádná frustrace. Jen kdyby se ta maminka s babičkou stále nevyptávaly: „Tak co, kdy už se dočkáme?“ Pomalu abyste se bála jít na návštěvu k příbuzným a nedej bože abyste zase potkala ty známé, co se jim v zimě narodila holčička. Prý z umělého oplodnění. Ale to je přece úplně jedno. Oni mají dítě a vy ne. Každý pohled do kočárku na krásně voňavé a sladké mimiko ve vás vyvolává snad úplně ty nejrozporuplnější pocity. Na jedné straně cítíte ohromný příliv mateřské něhy a lásky, na straně druhé, skoro se to stydíte přiznat i sama před sebou, závist. Prachobyčejnou lidskou závist, kterou sama na druhých tolik odsuzujete. Proč ona může a já pořád nic? Už jste vyzkoušela možné i nemožné – od bylinek, přes léčitele a moudré babské rady až po pravidelné měření bazální teploty po ránu.

Konečně to snad vyjde. Adopce, možnost, o které jste donedávna ještě nechtěla ani slyšet, slovo, které jste dlouho nechtěla vůbec vyslovit. Ale teď, když se ukázalo, že ani nekonečné martýrium umělého oplodnění nikam nevede? Alespoň poskytnete zázemí a lásku tomu bezbrannému a bezprizornímu tvorečkovi, který nebude muset díky vám trávit svá dětská léta někde v dětském domově. Obhajujete si sama před sebou své rozhodnutí. Rozhodnutí, které naprosto zásadním způsobem změní váš další život. A nejen váš, ale i celé vaší rodiny.

Žel bohu, podobných scénářů přibývá, neboť počet bezdětných manželství průběžně stoupá. Po důvodech v tuto chvíli nepátrejme, mohou být rozmanité. Jen výsledek je týž. Dětská postýlka zůstává prázdná a volání po vlastním potomkovi nevyslyšeno.

Z lidského hlediska je naprosto pochopitelné, že rodiče, zvláště pak žena, je schopna a ochotna podstoupit často přímo neuvěřitelné oběti, aby svoji neutěšenou situaci změnila. Žena, která je hnána mateřským pudem a stresována stále zoufalejším tikotem svých biologických hodin, se může postupně propadat do stále větší propasti bezmoci a beznaděje. Pod tlakem mateřského pudu, který je podle vědců silnějším dokonce než pud sebezáchovy, a za mnohdy masivního nátlaku svého okolí, je pak žena vnitřně donucena danou situaci řešit za jakoukoli cenu. Ať to stojí, co to stojí.

Dojde-li v pohádkách, které jsou symbolickou esencí lidské moudrosti, k situaci, kdy je manželství bezdětné, bývá k tomu vždy nějaký pádný důvod. Něčeho zcela zásadního se nedostává, proto obnova generací nefunguje. Pokud se daná situace změní, nebývá tozadarmo. Buď zemře při porodu matka, dítě je prokleto (např. v pohádce O Šípkové Růžence) nebo je do budoucna zatíženo nějakým nebezpečným úkolem.

Ať už máme názory na možnost umělého oplodnění či adopci jakékoli – naším cílem není stavět se na tu či onu stranu – nesporným faktem zůstává, že nově nabízené možnosti umožňují stát se rodiči i těm, jimž příroda toto privilegium z různých důvodů jednoduše odepřela.

V původní Erbenově verzi Otesánka také rodiče přijdou k dítěti poněkud prazvláštním způsobem. Otec jde do lesa a udělá dítě. Jenže otcovství není o tom, že otec pouze zplodí - „udělá“ dítě. Kulturní institut otcovství spočívá v tom, že otec se ke svému dítěti vědomě přihlásí (dříve akt pozvednutí dítěte do výše), čímž se zavazuje, že ho celý život bude podporovat. Za jeho výchovu tak dlouhodobě přebírá odpovědnost.

Zde, v naší verzi, jak se zdá, jako by dítě bylo citovou záležitostí týkající se pouze ženy, jejím přání a touhou zaplnit dosavadní životní a partnerskou prázdnotu. Avšak dítě není a ze samé podstaty věci ani nemůže být náhražkou kvalitního vztahu. Není to plastelína, kterou by se dala zalepit díra v lodi, do které silně zatéká. Dítě je dar, zázrak, který by měl být vyvrcholením vzájemného vztahu. Dítě představuje jakousi nadstavbu, která pak naprosto samozřejmě stmeluje vzájemný vztah muže a ženy. Není to „ nějaké dítě“ nebo „to dítě“, je to naše dítě, které nám bylo svěřeno do společné péče a pod společnou ochranu a na nás je, abychom mu zcela samozřejmě dítěti z nás předali „to nejlepší.“ Dítě je příslibem do budoucna, nadějí, která našemu životu dává nikdy předtím nepoznaný rozměr.

Žena, která se však upne na své dítě přespříliš a je takříkajíc „pouze“ matkou a za své dítě i „dýchá“, může však při jeho výchově nadělat více škody než užitku. Dítě pak může cokoliv a jediné, kdo vůbec nějaké hranice určuje, je právě ono. V psychologii dokonce existuje pro takové dítě výstižný termín „malý tyran“. Supluje tak chybějícího nebo slabého otce, který je právě tou osobou, která by měla dítěti hranice určovat a vysvětlovat jejich smysl, pomáhat mu vymezit dostatečný prostor v jeho životě a učit ho, jak má zacházet s vnějším světem.

V této pohádce se to evidentně nepovedlo. Něco se dostalo za adekvátní mez, která byla překročena. Dítě chtělo stále víc, pořád bylo hladové. Hladové po životě, po lásce, po obyčejném lidském citu, který nemůže zaplnit jakákoli forma hltavosti. Pseudopotřeby se pak stávají svojí nutkavostí stále neodbytnější a člověk se na jejich uspokojení stává čím dál tím více závislým, přestože tuší, že mu skutečné uspokojení nepřinesou.

Žravost či nenasytnost tak zdaleka nemusí platit jen pro jídlo, ale prakticky pro jakoukoliv oblast, kde nemáme dostatečně vymezeny hranice a zároveň jsme pod silným pudovým tlakem. Naším „Otesánkem“ pak může být kupříkladu naše neukojitelná ctižádost s nikdy

nekončícím budováním kariéry, hromadění peněz či nakoupeného zboží, ale třeba „jen“ i naše ješitné a nejisté ego, které vyžaduje stále chválit a chválit. Všechno zde má jednoho společného jmenovatele. Uspokojení těchto pseudopotřeb nikdy dlouho nevydrží a dosažení stejné úrovně slasti nás obyčejně stojí stále více námahy a peněz. A začarovaný kruh se roztáčí.

Probuzení či prozření, tj. uvědomění si své reálné situace skutečně nebývá nic příjemného, proto ani náš hrdina – Otík – se do toho takříkajíc zrovna nehrne. Většinou nás k prozření donutí nějaká událost. Nějaká životní facka, ať už v podobě nemoci či tragické či jinak krajně nepříjemné události. Vědomí je sice dar, který nám lidským tvorům zvaným Homo sapiens byl dán, navzdory tomu však s sebou přináší minimálně jednu nepříjemnost či komplikaci. A tou je zodpovědnost. Nevědomosti prý hříchu nečiní, ale co když už víme?

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Jankkas
Jankkas 14. 6. 2020

Odpovědět
Maruš11
Maruš11 31. 3. 2020

super

Odpovědět
Ovace
Ovace 14. 8. 2017

Super

Odpovědět
Glady
Glady 14. 8. 2017

Odpovědět
Tamara
Tamara 13. 8. 2017

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
102 613
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.