V posledních týdnech, možná měsících si hodně silně uvědomuju jednu věc. Že dary s láskou darované se neodmítají, ale děkuje se za ně! Aspoň v první chvíli a to i když se nám nelíbí a máme pocit, že nám celkem k ničemu nejsou nebo, že jsme chtěli něco úplně jinýho. Poprvé jsem si to uvědomila, když mi můj muž asi před rokem odpověděl na jednu poměrně zásadní otázku, která zněla: „Proč se mnou chceš zůstat, proč se nechceš rozejít?“ Jeho odpověď se skládala z více částí, ale ta první část vypadala asi takhle: „Protože jsi pro mě jako dar od Boha. Ano, nemáš všechno tak, jak jsem si představoval, ale vím, že jsi naprosto jedinečná a nenahraditelná. Takový dar se neodmítá. Pokud bych ho nepřijal, mám pocit, že bych urazil samotného Boha a to prostě nemůžu udělat. Takové dary se dostávají jen jednou v životě.“ Uf… ještě teď mám slzy v očích. Můj o spoustu let mladší partner a taková pokora, životní moudrost, úcta, láska a víra, nejen proto je pro mě nesmírně inspirativním mužem.
Ale proč o tom mluvím… uvědomila jsem si, že jsem byla nesmírně slepá, arogantní a hloupá, když jsem chtěla odložit svůj dar od Boha. Na svou omluvu musím říct, že jsem za něj vždy byla vděčná a uvědomovala jsem si ho. Ale jak už to bývá, často neznáme hodnotu toho, co dostaneme darem a zjistíme ji až když o ten dar můžeme přijít a tím jsme na jeho hodnotu nějakým bolestným způsobem upozorněni. O čem to tady mluvím?
Uvědomila jsem si, že je čest být skvělou kadeřnicí, že to není málo!
Kreativita, propojená s uměleckými sklony, estetickým viděním, představivostí, matematickým uvažováním, pochopením chemie, logikou, empatií, porozuměním základů psychologie a technickým zaměřením. Tohle všechno totiž potřebuje dobrý kadeřník! A tohle všechno jsem dostala do vínku. Díky Bohu! Ale protože jsem neuměla pracovat se svojí sebe-hodnotou, málem jsem ten dar vyhodila “ z okna“. Zacházela jsem s ním tak, že jsem téměř vyhořela a na rok a půl jsem úplně přestala pracovat. Musím říct, že to bylo i proto, že jsem si myslela, že nemá vlastně žádnou velkou hodnotu. No, dneska už si uvědomuju, že byl tenhle omyl přímo spojený s mojí vlastní hodnotou. Ups, tak to se fakt nepovedlo! No, takže co říct? V první řadě… fakt se nesmírně omlouvám, Bože! Byla jsem pitomá a vím o tom. Kdy jsem v životě nejvíckrát slyšela, že jsem dobrá? Ano, bylo to u kadeřnického křesla! Ano, lidí mi dali mockrát nádhernou zpětnou vazbu na to, co dělám, jak působím, co umím, vyzařuji a předávám, ale nejvíce „obdivu“ jsem vždy sklidila, když jsem předávala právě tento svůj dar.
Pokorně se přiznávám k tomu, že jsem byla fakt děsná trubka, když jsem chtěla tenhle dar zahodit. Mockrát jsem si připadala nepatřičně a nedostatečně, že zas tak moc neumím, že nejsem nijak zvlášť dobrá, že mě sice chválí klientky, ale v souboji kadeřníků bych to projela na celý čáře. Ono to asi vycházelo i z toho, že jsem kdysi nebyla příliš chválená, uznávaná a podporovaná svými nejbližšími. Nebylo tomu jinak ani na začátku mé kadeřnické kariéry v roce 2000, kdy mě například maminka dnes už dávno bývalého manžela před našimi společnými známými a za mými zády( jak jinak, že?) nazývala rychlokvaškou (to jsou rekvalifikanti, kdybyste nevěděli), což mi ti „kámíci“ neopomněli sdělit 😉
Jak se to změnilo? Proč se už se necítím méněcenná? Teda ještě pořád mám co zlepšovat, ale teď už bych to spíš nazvala respektem k ostatním, sobě i řemeslu. Naučila jsem se svou sebehodnotu, či dar nebo chcete-li přidanou hodnotu docenit hlavně sama a ejhle, najednou se můj pocit totálně změnil!
Slavnostně a s ještě větší pokorou slibuji, že už tento dar nezahodím, ale budu ho neustále rozšiřovat, pilovat, hýčkat si ho, pečovat o něj, rozvíjet ho a budu se k němu chovat s úctou a láskou. Tak, jak si zaslouží(m)!
Takže jsem se musela trošku se „vychovat“ otázkou, kterou mi kdysi dávala maminka: „Haničko, jak se říká?“
Odpověď zní: „DĚKUJI!“ Díky Bohu, už to vím…
