Čtení patří mezi mé vášně. A knihy o osobním rozvoji čtu jak z vlastního zájmu, tak kvůli své profesi (což se mi těžko odděluje). Stačí se porozhlédnout po knihkupectví a rozvojové knihy můžete překládat z jedné hromady na druhou vidlemi. Nebo, podle gusta, přenášet sem a tam v bílých rukavičkách.
Některé knihy jsou skvělé a mnohé mě posunuly. Jiné jsou brak. U dalších se pobavíte a rychle na ně zapomenete. K některým se vracíte. Jiné vás naštvou. U dalších je nepřehlédnutelné, že jsou jenom zbožím zaměřeným na snahu inkasovat bestsellerové honoráře. Nic proti ničemu, tak je to v každém oboru. Motivace jednotlivých aktérů se zkrátka liší a každý si hledá svůj vlastní přístup a klienty.
Někdy pak ale mám z toho všeho čtiva hlavu nacpanou informacemi k prasknutí. A tak si potřebuji pár věcí připomenout:

Vývoj nezastavíš

Rozvoj či vývoj není jen něco, co buď chceme nebo nechceme, na čem buď pracujeme nebo nepracujeme. Jako lidé se vyvíjíme ze své vlastní podstaty. To, že je pro člověka změna něco tak přirozeného, jako dýchání, zní už jako klišé, ale je to tak. S každým nádechem a výdechem se trochu proměníme. Buňky v těle se obnovují. Stárneme. V našem těle probíhají fyziologické procesy neovladatelné naší vůlí. Skrze smysly neustále přijímáme informace a jen jejich malá část vůbec projde naším vědomím. I ty nevědomé nás ale ovlivňují. Ani evoluce neskončila. Jedeme na vývojové vlně, ať chceme nebo nechceme. Dokonce i ve chvíli, kdy si myslíme, že neděláme vůbec nic a že se na celý osobní rozvoj můžeme naprosto vykašlat.
Alespoň někdy tedy stačí naslouchat sobě a nevzdorovat. „Nemůžeš zastavit vlny, ale můžeš se naučit surfovat,“ jak tvrdí Jon Kabat-Zinn, americký molekulární biolog, lékař, spisovatel a vysokoškolský učitel.

Tvořivost jako zpráva o podstatě života

Tématem, kterým se také hodně zabývám, je kreativita. Zajímá mě celá její škála – od tvořivosti, kterou projevujeme během našeho každodenního života, třeba když připravujeme jídlo nebo ladíme své oblečení, až přes vrcholné umění nebo fascinující inovace v byznyse či ve vědě. Schopnost tvořit, řešit výzvy tvůrčím způsobem, je další úžasnou okolností, která souvisí se samotnou podstatou lidského života.
Když se vrátím ke knížkám, také téma kreativity je zpracované více než hojně. Kdo by chtěl vyzkoušet všechny možné doporučované techniky, které podporují kreativitu, a projít programy na její rozvoj, asi by se brzy zahltil. A to by jeho tvořivosti příliš neprospělo. Co jí ale prospívá, je využití prostředků, které máme přímo pod nosem, po noze a po ruce:

Moc chůze a psaní rukou

Marily Oppezzo a Daniel Schwartz, vědci na Stanfordově univerzitě, prokázali, že chůze zvyšuje kreativitu. A to až o 60 procent (oproti lidem, kteří sedí). Chůze samotná je tu podle nich hlavním faktorem. Jak totiž tvrdí, to, jestli člověk chodí venku nebo v místnosti, kreativitu neovlivňuje.
Mocnou technikou je také psaní rukou. Možná trochu mizí, se všemi technologiemi, a možná po něm ještě budeme špendlíčkem hrabat – anebo ne. Každopádně i psaní rukou se spojuje s podporou kreativity. A navíc, ruční psaní podporuje také učení. Což zjistili ve svém výzkumu Pam A. Mueller z Princeton University a Daniel M. Oppenheimer z University of California, Los Angeles. Třeba si na to vzpomenete, až budete uvažovat, jestli si koupíte další krásný sešit v papírnictví – nevím, jak to máte vy, ale já většinou podlehnu a zase sáhnu do peněženky. Krása, tvořivost a učení v jednom, to je pádný argument…

A ještě naslouchat tichu

Kdy potřebujeme kreativitu? Když hledáme řešení nějaké situace, když se potřebujeme rozhodnout. A to i v běžném životě. Chodit v lese nebo psát rukou je skoro zadarmo. Přitom jsou to silné techniky, i na cestě k sobě, o tom můžu svědčit z vlastní zkušenosti. Píšu si občasný deník a když nevím, kudy se vydat dál, sáhnu po papíru a tužce. Když potřebuju novou inspiraci, něco promyslet, natáhnu boty a jdu chodit. V parku, v lese. Nebo zkrátka jen vyrazím pěšky na další schůzku.
Pak už potřebuji jen zdánlivou maličkost – snažím se dopřávat si ponor do vnitřního ticha, co nejčastěji. V něm se toho totiž nakonec hodně urodí. Terapeut Charles Ridley píše ve své knize Ticho a klid: „Buď tichý a vědoucí… Ano, jsem.“
…a s čistou hlavou se můžu pustit do další knížky…