Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

avatar
Marky Volf
Vloženo 5. 11. 2019
Líbí se mi

Královny růží - Pavlína Bartesová

avatar
Marky Volf
Vloženo 5. 11. 2019
Líbí se mi
Královny růží - Pavlína Bartesová

Královny růží - Pavlína Bartesová

 

AGENTURA FATIMA – Barbora Peschová a Marky Volf – autorka knihy I MOTÝLI PLÁČOU

pořádají 30.11. 2019 v 18h – BENEFIČNÍ MÓDNÍ PŘEHLÍDKU - KRÁLOVNY RŮŽÍ v kulturním domě Hlučín u Ostravy.

Na molo nevystoupí profesionální modelky, ale ženy – onkologické pacientky, s vlastním příběhem a životní zkušeností, která bude inspirací pro další i zdravé ženy.

Zde si přečtěte příběh jedné z nich:

Nejprve bych se vám ráda představila. Jmenuji se Pavlína, je mi 30 let, děti zatím nemám… i když mám jedno čtyřnohé psí "dítě" – kníračku Casey.

Žiji s přítelem Markem, který je velký vtipálek, takže se s ním vůbec nenudím.  V současné době věnuji nejvíc volného času dlouhým procházkám s pejskem, cvičení jógy, čtení knížek a budování našeho domečku, který jsme si s přítelem koupili těsně před tím, než mi diagnostikovali rakovinu.  Měli jsme ohromnou radost. 

A pak se to u mě trošku zvrtlo.

Byl říjen roku 2015, šla jsem na pravidelnou preventivní prohlídku ke své ženské lékařce. Na konci prohlídky jsem se zmínila, že jsem si nahmatala bouličku v levém prsu. Paní doktorka mě pro jistotu poslala na sono.  Paní u přepážky mi řekla: „my Vás klidně objednáme, ale máme dlouhé čekací doby“. Zarazilo mě, že budu muset čekat celý měsíc, ale příliš jsem se tím neznepokojovala. Nikdo, ani já jsem nepomyslela nato, že to spěchá! Jsem přece tak mladá, 25 let. Slovo „rakovina“ mi ani neprolétlo myslí.

V listopadu jsem tedy naprosto klidná přišla na vyšetření. Doteď vidím, jak paní doktorce ztuhl úsměv. Tentokrát, už týden na to, jsem podstoupila mamografické vyšetření a následně biopsii podezřelého nálezu včetně spádové uzliny v podpaží. Čekání na výsledky bylo to nejhorší, co jsem do té doby zažila, paradoxně to bylo pro mne to nejhorší období z celé léčby. Za pár dní mi volali do práce, že se mám ještě tentýž den dostavit na onkologii v Třebíči. Tam na mě čekala velmi příjemná paní doktorka, která mi citlivě oznámila, že výsledky biopsie ukázaly, že podezřelé ložisko je invazivní duktální karcinom.

Od toho momentu jsem měla všechno jako v mlze. Vnímala jsem, že mi paní doktorka něco říká, ale vůbec jsem nevěděla co! Naštěstí tam byl se mnou přítel. Vím jen, že mi paní doktorka řekla: "Nebojte, něco vymyslíme."  Vzala si mě pod svá křídla do Masarykova onkologického ústavu v Brně.

Stala jsem se onkologickou pacientkou.

Jen pomyšlení na to, že bych měla tuto zprávu sdělit rodině, bylo pro mě velmi nepříjemné. Přítel se zhostil této role a já mu byla a jsem, za to velmi vděčná.

 

No a já?

Já jsem byla v takovém šoku, že jsem nemohla spát a skoro ani jíst. Momenty odhodlání k boji střídal pláč a zoufalství. Zcela dobrovolně jsem šla do psychiatrické poradny a nechala si napsat antidepresiva a léky proti úzkosti. Bylo to velmi dobré rozhodnutí, alespoň jsem se tolik nevysilovala přemýšlením nad nemocí a pomalu sbírala síly na léčbu.

Maminka přítelova kamaráda v té době zrovna ukončila onkologickou léčbu, tak mi s ní domluvili schůzku. V tu chvíli jsem moc ocenila, že jsem si měla o tom s kým popovídat. Že tady byl někdo, kdo věděl, jak mi je a dobře věděl, jak mě povzbudit. Hlavně jsem se dozvěděla, že léčba už dnes není takové „peklo“ a že se to dá zvládnout. Po této schůzce jsem se vzchopila a vrhla se do boje.

Ještě před vánočními svátky jsem stihla první chemoterapii.

Nádor se ukázal jako hormonálně závislý a výsledky biopsie také ukázaly, že bude možné u mě aplikovat i biologickou léčbu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o rychle rostoucí nádor, byla mi nejprve nasazena chemoterapie, aby se nádor před operací zmenšil. Měla jsem 4 silné chemoterapie (dají člověku docela zabrat) a 12 slabších chemoterapií, při nich jsem zvládala už i dlouhé procházky a začala se věnovat cvičení jógy. Chemoterapie trvaly půl roku, ale naštěstí to rychle uteklo. Díky správné premedikaci mi ani nebylo špatně. Cítila jsem i potřebu něco po troškách jíst, protože s prázdným žaludkem to nebylo ono.

Byla jsem unavená, dostavil se úbytek bílých krvinek, samozřejmě jsem přišla o vlasy, řasy, obočí...  

Ale jako velké zadostiučinění jsem považovala to, že ke konci chemoterapií mi už vlasy začaly růst. Před poslední kapačkou jsem odhodila paruku a šla s kratičkým ježečkem... to aby ta "mrcha" věděla, že si na mě jen tak nepřijde.

Následovala operace. Parciální mastektomie. Odebrali mi pouze tkáň v okolí nádoru a 8 lymfatických uzlin z podpaží. Před chemoterapií bylo totiž zjištěno, že mám mikrometastáze i ve spádové uzlině. Chemoterapií se naštěstí podařilo nádor zmenšit tak, že zmizel téměř celý a v uzlině už nenašli vůbec nic.

Ještě necelý rok jsem dojížděla na biologickou léčbu, která byla v podstatě bez vedlejších účinků a zahájila jsem hormonální léčbu. Ta spočívá v každodenním užívání léku a co 4 týdny dostávám injekci – vyvolali mi předčasnou menopauzu. Můj nádor měl jako "palivo" hormony, bylo to nutné. Doporučili mi užívat léky 10 let, injekce 5 let. Pokud po pěti letech budu bez známek recidivy, bude možné tuto léčbu na čas vysadit a budeme moci pomýšlet i na miminko.

Na konci roku 2016 jsem ještě absolvovala ozařování. 25 ozářek + 7 byl tzv. boost přímo do ložiska nádoru.

Na jaře 2017 jsem se vrátila zpět do zaměstnání, kde byli tak laskaví a umožnili mi nastoupit nejprve na půl úvazku, který jsme postupně navyšovali až na plný.

V současné době chodím stále do práce a věnuji se svým koníčkům. Jsem třetí rok v remisi = bez příznaků onemocnění. Na onkologii dojíždím každého půl roku na důkladnou kontrolu a zatím to vypadá, že je ta pohroma zažehnána. Věřím, že už to snad tak zůstane. Nejhorší je na tom to slovo "snad"! Ten strach tu bude už napořád.

Ale já se nedám – my se nedáme!!!

Během léčby jsem poznala a stále poznávám spoustu úžasných lidí, se kterými bych se za normálních okolností nesetkala.  Chci toho ještě hodně zažít, učím se neřešit zbytečnosti.

A co mi nemoc vzala? Jenom ten 1 rok života.

Jsem moc ráda, že jsem to já a všichni moji blízcí tak statečně zvládli. To nejlepší, co pro mě udělali bylo, že mi nedávali najevo, že jsem nemocná a že už od začátku, kdy mi byla sdělena diagnóza, nikdo nepochyboval o tom, že bych se neuzdravila. V neposlední řadě jsem měla i velikou podporu mých přátel. 

"Ne oni ale ty, ne tam ale tady, ne někdy ale dnes"

životní motto Pavlíny Bartesové

 

 

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
lemur
lemur 8. 11. 2019

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

2 922
testovaných produktů
86 012
registrovaných inspirativních žen
165 073
vložených hodnocení
a

Chci odebírat novinky na svůj email.