Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

avatar
Marky Volf
Vloženo 24. 11. 2019
Líbí se mi

Královny růží - Marky Volf

avatar
Marky Volf
Vloženo 24. 11. 2019
Líbí se mi
Královny růží - Marky Volf

Královny růží - Marky Volf

AGENTURA FATIMA – Barbora Peschová a Marky Volf – autorka knihy I MOTÝLI PLÁČOU

pořádají 30.11. 2019 v 18h – BENEFIČNÍ MÓDNÍ PŘEHLÍDKU - KRÁLOVNY RŮŽÍ v kulturním domě Hlučín u Ostravy.

Na molo nevystoupí profesionální modelky, ale ženy – onkologické pacientky, s vlastním příběhem a životní zkušeností, která bude inspirací pro další i zdravé ženy.

A já jsem jednou z nich:

 

 

Víte, rakovina vás nevyhnutelně změní, tak jako každý tragický zážitek. Ale neřekla bych, že mě změnila nějakým zásadním způsobem. To, že život je krásný, je jen jeden a musíme si ho užít do posledního dechu, jsem věděla dávno předtím, než mi rakovinu diagnostikovali.

Ve dvaceti pěti uvažujete způsobem, který vám po čtyřicítce přijde až naivní 

Odešla jsem do Itálie, za láskou, za dobrodružstvím, … dnes Vám sama nedokážu pořádně odpověď proč … Někdy si s Vámi osud doslova pohraje a ocitnete se v paradoxních situacích, ani nevíte jak. Nudné manželství a psychotická tchyně. Bylo to zhruba po mých třiatřicátých narozeninách, byla jsem matkou (syn začal chodit do první třídy), kdy jsem si pomalu začínala uvědomovat, že život, který žiji (posledních 8/9 let) mi nevyhovuje. Nechtěla jsem být pouze ženou v domácnosti, neuspokojovala mě „práce“ – uklízet cizí domy. Toužila jsem se osamostatnit, nebýt finančně závislá na manželovi a jeho rodině, která mě úplně nepřijala. Pochopila jsem, že když svůj život neuchopím do vlastních rukou, nikdo jiný to za mě neudělá. Začala jsem na sobě pracovat. V té době jsem již mluvila italsky dobře, s psaním a čtením to bylo horší. Pustila jsem se do čtení, nejprve italské časopisy, pak knihy. Ponořila se do knih pro samouky a naučila se jakž - takž psát. 

Bylo mi jasné, že bez řidičáku a auta, osamostatnit se, nebude možné. V té době jsem se doslova zamilovala do Volva C30. Když jsem řekla, že to sportovní auto si koupím, považovala mě většina lidí za blázna. Holka, co načerno uklízí a bez řidičáku! Uběhly dva roky a Volvo stálo v garáži. Má doslova fobie z řízení se změnila ve vášeň k rychlým vozům. Začala jsem psát články do časopisu pro automobilisty, a dokonce spolupracovat na organizování Rallye. Pak už šlo všechno nějak samo, plnila jsem si jeden sen za druhým, jen mé manželství se dodalo do bodu, ve kterém jsem déle setrvávat nemohla. Nebylo jednoduché, postavit se na vlastní nohy – sama v cizí zemi s dítětem. Milion obav a strach, jak a zda to zvládnu. Ale když se naučíme poslouchat, vždy ten správný moment vycítíme… Něco kliklo a já věděla, že nastala chvíle: Zabalila jsem si kufry a odešla. Probojovala se veškerou byrokracií, rozvedla se, pronajala si byt a se synem i nadále žiji v malém městečku v severní části Itálie.

Když se na to zpětně podívám, tak tohle bylo nejhorší období mého života – byla jsem na to sama

Začala jsem konečně žít, tak jak jsem si přála a svět znovu voněl dobrodružstvím. Jezdili jsme se synem v létě do kempu k moři a v zimě lyžovat.  A pak v létě roku 2015, právě když jsem se vrátila z jachty, jsem si ve sprše našla na pravém prsu malou sotva patrnou bulku. Jak je tomu ve většině případů, i mně tvrdili, že se jedná o nevinnou cystu. Bulka zas až tak nevinná nebyla a během pár měsíců začala pučet jako semínko v úrodné půdě. Jen zásluhou mého dobrého známého, který zná ty správné lidi na správném místě, jsem podstoupila okamžitě biopsii. Diagnóza: agresivní triple negativní rakovina prsu, vše převrátila naruby.

Jako bych si za okamžiky štěstí měla odpykat trest!

 

Dlouhé měsíce se mě zmocňoval neklid a strach, a po vyřčení diagnózy jsem pocítila zvláštní klid – můj „problém“ dostal jméno: Rakovina. Nezabývala jsem se otázkou - proč já? Byla jsem vděčná, že neonemocněl můj syn.

Následoval nezadržitelný kolotoč vyšetření, operace, další a další vyšetření… Silné dávky chemoterapie, po kterých jsem se i celý týden nebyla schopná postavit na nohy a ozařování. Léčba trvala necelý rok. Nemohu popírat, že léčba nebyla náročná – jak po fyzické stránce, tak i po té psychické. Ale už jsem nebyla sama. Měla jsem novou lásku, maminka za mnou jezdila i na celé měsíce, a ani přátelé mě nenechali samotnou. Můj syn (v té době mu bylo 13-14 let) byl fantastický. Bál se o „mámu“, ale ON byl důvodem, že jsem si nedokázala připustit, že bych mohla umřít! Když jsme byli doma sami, byl to on, kdo mi vařil čaj a staral se o mě. Rychle vyspěl a náš vztah dnes stojí na pevných základech.  

A co mě nemoc naučila? Co tě nezabije to tě posílí… NE! Nejsem silnější, spíš naopak. Myslím si, že jsem dnes daleko citlivější k bolesti druhých. Protože vím! Pocítila jsem dopad rakoviny na vlastní kůži a viděla umírat lidi, mně blízké. Projít oddělením onkologie, ať jste pacient nebo doprovod, ve Vás něco doživotně zanechá.  Říká se boj s rakovinou … nevnímala jsem to jako souboj, nejsem voják. Přijala jsem diagnózu jako fakt, tvrdou skutečnost, kterou musím zvládnout. Pro mě to byla cesta poznání, poznání mě samotné. Byly tu slzy a byl tu i smích. Šla jsem do hloubky, až tam, kam bych se sama nikdy neodvážila. Pochopila jsem, že už si malichernosti prostě nemohu dovolit, naučila se říkat: NE a u dělala selekci i mezi „přáteli“, zbavila se nepotřebných věcí a pokouším se to tak udělat i s myšlenkami, které mě tíží.

Nemohu říct, že bych dnes žila líp nebo hůř - žiji jinak a nic se nezměnilo na tom, že život miluji se vším všudy

Život mě posadil na zadek, a tak jsem začala psát. Kniha I MOTÝLI PLÁČOU není deník psaný v průběhu léčby, ač by se tak podle obsahu dalo usuzovat. Používala jsem v nápisech kapitol datumy, aby čtenář pochopil, jak můj rok byl intenzivní. Vzala jsem čtenáře za ruku a provedla ho tou stejnou cestou, kterou jsem ušla i já.

Mám neskutečnou radost, když mi naprosto cizí žena po přečtení knihy napíše: I když ve skutečnosti přítelkyněmi nejsme, tak po přečtení Vaší knihy si tak připadám. Děkuji za otevřenost ve Vaší knize, děkuji za slzy, které jsem díky Vám mohla pustit ven, děkuji, že jste si na nic nehrála a popsala jste se i v nepříliš povedených situacích. Vaše emoce přešly i na mne a já jsem po přečtení knihy ještě dlouhou chvíli seděla, mlčela a přemýšlela …

 Ano, psala jsem o lásce … o zamotaných vztazích, přemýšlela o životě, o smrti, o překonávání překážek, … dalo by se říct, že mou knihu jsem nepsala já, ale napsal ji sám život.

https://www.databazeknih.cz/knihy/i-motyli-placou-400625

Čtenářům bych na závěr ráda řekla jednu věc … bylo napsáno strašně moc knih – o úspěchu, o štěstí, o lásce …

Můj názor je ten, že manuál na život neexistuje. Odpovědi máme sami v sobě, naučme se je poslouchat. Mějme více rádi sami sebe, a věnujme sami sobě čas. A to nejdůležitější je – CHTÍT. Ale chtít doopravdy, a to už vyžaduje velké úsilí. Když něco chci, tak se mi to vždy splní. Vytyčím si cíl a zvolím cestu, někdy se o kousek vrátím, občas něco přelezu nebo podlezu … ale cíl mám jasně před sebou.  Nevzdávejte to, i když před vámi stojí Mount Everest.

Díky knize poznávám neustále nové a nové lidi, a to mě strašně moc obohacuje.

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Jankkas
Jankkas 23. 5. 2020

Odpovědět
hudlenka
hudlenka 25. 11. 2019

Díky Marky za příběhy Královen růží a hlavně za ten Váš.... Moc Vám fandím

Odpovědět
avatar
Marky Volf 26. 11. 2019

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
90 184
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.