Kniha japonské autorky Marie Kondo „Zázračný úklid – pořádek jednou provždy“ se v posledních letech stala celosvětovým hitem, a pravidelně se umisťuje na nejvyšších pozicích v žebříčcích prodejnosti. O jejích kvalitách svědčí i fakt, že i její další pokračování (v anglickém originále pod názvem Spark joy) se stalo bestsellerem v mnoha zemích světa.
Já sama bydlím v maličkém bytě, a proto má pro mě každá dobrá rada týkající se organizace a úklidu cenu zlata. Malé byty jsou podle mě jako velmi křehké ekosystémy, kde má každá věc svoje místo. Jakmile se jeden druh věcí přemnoží, vznikne chaos a následně třeba i kolaps celého systému.
Proto jsem knihu Marie Kondo přečetla takřka jedním dechem, a moc se mi líbila její citlivá přirovnání, příklady z praxe, i pokora, se kterou přistupuje k procesu úklidu (Marie například děkuje každé věci, kterou vyhazuje, za to, že přišla do jejího života, že jí sloužila, a s vděčností ji propouští).
Věřím, že náš prostor by nám neměl bránit v naplňování našich snů a potřeb. Jsem vášnivý čtenář, ráda píšu a hraji na klavír, takže mám-li si vybrat, jestli budu celý den uklízet, nebo se budu věnovat některé z výše zmíněných aktivit, je má volba jasná.
Jak možná víte, je proces očisty domova podle Konmari doplněn striktním postupem, kdy probíráte věci po kategoriích, nikoliv po místnostech.
Jako první přichází na řadu oblečení, dále knihy, papíry a dokumenty, rozmanité drobnosti (tzv. KOMONO), a až na závěr věci sentimentálního charakteru. Toto pořadí má svůj důvod, protože začínat bychom vždy měli od toho, co nám jde nejlépe. Věci, které pro nás mají emocionální nádech, se nám každopádně nebudou probírat tak snadno, jako například oblečení, které je nám malé, a už dávno neslouží svému účelu.
Metoda KonMari je pro mě dodnes velkou pomocnicí, ale při jejím uplatňování jsem si pro sebe základní pravidla KONMARI velmi jemně upravila k obrazu svému, podle našich zeměpisných šířek, a také tak trochu podle vlastního citu. Moje KONMARI je takové KONMARI s vnitřní skromností.
Marie Kondo ve své knize doporučuje vyhazovat mimosezónní oblečení, stejně jako dokumenty, s vysvětlením, že většinu z nich můžeme buď znovu koupit, nechat vystavit znovu, nebo si je stáhnout z internetu. Pro mě bylo toto doporučení v jistém smyslu slova úlevou, protože jsem si uvědomila, že skutečně nepotřebuji záruční list od mixéru z roku 1995. Na druhé straně ale v našich zeměpisných šířkách rozhodně nevyhodím svůj zimní svetr s tím, že na něj do příští zimy určitě zapomenu. V tomto ohledu mi dává větší smysl mimosezónní věci vytřídit, uskladnit, a v následujícím období je opět vytáhnout a revidovat. Minimalistický život pro mě tedy neznamená život s absolutním minimem věcí, ale život se správným množstvím věcí, které vyhovuje mě samotné.
V současnosti se veškerá moje garderoba (na všechny sezóny) vejde do dvou poliček a jednu ramínkovou tyč, takže uskladňování věcí mimo sezonu v současnosti u mě není úplně nutné. Přesto by se mi moc líbilo si šatník zpřehlednit tak, že mimosezónní věci si dají na půl roku pohov, a vytáhnu je zase až přijde jejich čas. Ta představa mi přijde stejně lákavá, jako když jdu po půl roce znovu nakupovat, a přinesu si domů úplně nové věci.
My Češi máme v sobě hluboko zakořeněný strach z vyhazování věcí. Všimla jsem si, že mnoho mladých se nebojí svůj domov pravidelně očišťovat a dokonce spoustu věcí jednoduše vyhodit, na rozdíl od našich rodičů a babiček, kteří se nepotřebného nepořádku často drží, jako klíšťata. A já si myslím, že tento trend si starší lidé přinášejí z minulosti, protože jsme jako stát byli pořád někým napadáni, okupováni, a bylo nám bráno i to málo, co nám náleželo. Není tedy divu, že si z výchovy často neseme zvyk ničeho se nezbavovat, protože by se to v budoucnu „mohlo ještě hodit“.
Sama autorka Marie Kondo chodila svou knihu psát do tokijského domu Publishing house, kde seděla dlouhé hodiny před monitorem svého počítače v úplně prázdné místnosti, a na čistém stole před sebou měla každý den pouze čerstvé květiny a malý talisman. Nic víc, nic méně. A to je podle mě svým způsobem zázračný recept, protože čistý stůl je pro mě synonymem čisté mysli.
To bylo tedy pár mých postřehů ke knize Marie Kondo, a pokud i Vám knížka změnila nějakým způsobem Vaše nahlížení na domov a na nepořádek v něm, budu se těšit na Vaše komentáře.
PS: Pokud by Vás zajímalo, jak jsem si ve svém minibytě poradila se svou zálibou ve čtení a shromažďování knížek všeho druhu, můžete si můj příspěvek na toto téma přečíst zde.
Srdečně Pavla Kostelecká
PS : MÁ PRAVDU MOJE DCERA 🙂
Já sama bydlím v maličkém bytě, a proto má pro mě každá dobrá rada týkající se organizace a úklidu cenu zlata. Malé byty jsou podle mě jako velmi křehké ekosystémy, kde má každá věc svoje místo. Jakmile se jeden druh věcí přemnoží, vznikne chaos a následně třeba i kolaps celého systému.
Proto jsem knihu Marie Kondo přečetla takřka jedním dechem, a moc se mi líbila její citlivá přirovnání, příklady z praxe, i pokora, se kterou přistupuje k procesu úklidu (Marie například děkuje každé věci, kterou vyhazuje, za to, že přišla do jejího života, že jí sloužila, a s vděčností ji propouští).
Věřím, že náš prostor by nám neměl bránit v naplňování našich snů a potřeb. Jsem vášnivý čtenář, ráda píšu a hraji na klavír, takže mám-li si vybrat, jestli budu celý den uklízet, nebo se budu věnovat některé z výše zmíněných aktivit, je má volba jasná.
Jak možná víte, je proces očisty domova podle Konmari doplněn striktním postupem, kdy probíráte věci po kategoriích, nikoliv po místnostech.
Jako první přichází na řadu oblečení, dále knihy, papíry a dokumenty, rozmanité drobnosti (tzv. KOMONO), a až na závěr věci sentimentálního charakteru. Toto pořadí má svůj důvod, protože začínat bychom vždy měli od toho, co nám jde nejlépe. Věci, které pro nás mají emocionální nádech, se nám každopádně nebudou probírat tak snadno, jako například oblečení, které je nám malé, a už dávno neslouží svému účelu.
Metoda KonMari je pro mě dodnes velkou pomocnicí, ale při jejím uplatňování jsem si pro sebe základní pravidla KONMARI velmi jemně upravila k obrazu svému, podle našich zeměpisných šířek, a také tak trochu podle vlastního citu. Moje KONMARI je takové KONMARI s vnitřní skromností.
Marie Kondo ve své knize doporučuje vyhazovat mimosezónní oblečení, stejně jako dokumenty, s vysvětlením, že většinu z nich můžeme buď znovu koupit, nechat vystavit znovu, nebo si je stáhnout z internetu. Pro mě bylo toto doporučení v jistém smyslu slova úlevou, protože jsem si uvědomila, že skutečně nepotřebuji záruční list od mixéru z roku 1995. Na druhé straně ale v našich zeměpisných šířkách rozhodně nevyhodím svůj zimní svetr s tím, že na něj do příští zimy určitě zapomenu. V tomto ohledu mi dává větší smysl mimosezónní věci vytřídit, uskladnit, a v následujícím období je opět vytáhnout a revidovat. Minimalistický život pro mě tedy neznamená život s absolutním minimem věcí, ale život se správným množstvím věcí, které vyhovuje mě samotné.
V současnosti se veškerá moje garderoba (na všechny sezóny) vejde do dvou poliček a jednu ramínkovou tyč, takže uskladňování věcí mimo sezonu v současnosti u mě není úplně nutné. Přesto by se mi moc líbilo si šatník zpřehlednit tak, že mimosezónní věci si dají na půl roku pohov, a vytáhnu je zase až přijde jejich čas. Ta představa mi přijde stejně lákavá, jako když jdu po půl roce znovu nakupovat, a přinesu si domů úplně nové věci.
My Češi máme v sobě hluboko zakořeněný strach z vyhazování věcí. Všimla jsem si, že mnoho mladých se nebojí svůj domov pravidelně očišťovat a dokonce spoustu věcí jednoduše vyhodit, na rozdíl od našich rodičů a babiček, kteří se nepotřebného nepořádku často drží, jako klíšťata. A já si myslím, že tento trend si starší lidé přinášejí z minulosti, protože jsme jako stát byli pořád někým napadáni, okupováni, a bylo nám bráno i to málo, co nám náleželo. Není tedy divu, že si z výchovy často neseme zvyk ničeho se nezbavovat, protože by se to v budoucnu „mohlo ještě hodit“.
Sama autorka Marie Kondo chodila svou knihu psát do tokijského domu Publishing house, kde seděla dlouhé hodiny před monitorem svého počítače v úplně prázdné místnosti, a na čistém stole před sebou měla každý den pouze čerstvé květiny a malý talisman. Nic víc, nic méně. A to je podle mě svým způsobem zázračný recept, protože čistý stůl je pro mě synonymem čisté mysli.
To bylo tedy pár mých postřehů ke knize Marie Kondo, a pokud i Vám knížka změnila nějakým způsobem Vaše nahlížení na domov a na nepořádek v něm, budu se těšit na Vaše komentáře.
PS: Pokud by Vás zajímalo, jak jsem si ve svém minibytě poradila se svou zálibou ve čtení a shromažďování knížek všeho druhu, můžete si můj příspěvek na toto téma přečíst zde.
Srdečně Pavla Kostelecká
PS : MÁ PRAVDU MOJE DCERA 🙂
