„Sebechvála smrdí“ slýchávaly jsme možná v dětství. Dodnes si na tuto větu vzpomenu vždy, když se při pracovním pohovoru ptám kandidátů, jaká že jsou ta jejich „NEJ“? V čem vynikají, v čem jsou nejlepší, co jim jde… Jaká je vlastně jejich HODNOTA?
Muži to celkem umí. V případě žen však často po otázce následuje nádech, chvilka přemýšlení, pohled vzhůru, dlouhý výdech a: “…já ani nevím“ nebo „nic zvláštního“, „no, vlastně toho zas až tak moc není“, případně „to je těžká otázka-to byste se měla spíš zeptat manžela (šéfa, kolegů v práci atd)“…Přitom zastávaly pozice, na kterých definitivně spoustu věcí umět musí.
Občas podobné reakce přicházejí, když klientkám pomáhám vytvářet životopis nebo profil na profesní sítě. Dát dohromady pár nejdůležitějších vět o sobě, toho nejlepšího, co v nich je, je pro ně složité. A když už se k tomu úspěšně dobereme, většinou vykopeme poklady, nad kterými občas některé ženy nevěřícně kroutí hlavou.
Naposledy mě dostala Veronika. Po dvouhodinovém povídání sestavuji první nástřel, posílám mailem a po chvilce mi přijde odpověď: „Vypadá to skvěle, ale nejsem si jistá-nepřechvalujete mě moc?“
Zapomněla jsem zmínit, že Veronika, ač velmi mladá dáma, úspěšně spoluřídí dvě firmy (z toho jednu v zahraničí). Obě rozjela z nuly na sto, a ještě u toho stihla porodit dvě děti. Takže „žádný béčko“. A přesto se nedokázala ocenit. Přijmout fakt, že je FAKT DOBRÁ! A ještě to přiznat veřejně.
Nutí mě to zamýšlet se nad tím, proč my ženy nejsme schopné najít a uznat svou hodnotu? Jak samy sebe vnímáme? Proč se neustále podceňujeme? Jak nás potom mohou vnímat a ocenit druzí? Rodina, přátelé, šéf a kolegové v práci, klienti?
Jak si máme určit vlastní cenu na trhu, když neumíme najít to v čem jsme dobré? V čem vynikáme. Co nám jde. Nezáleží na tom, jestli chodíme do zaměstnání, toužíme po profesním posunu a netroufáme si. Nebo chceme zvýšit plat, měníme místo a přemýšlíme „O kolik si mám říct peněz?“. Samostatnou kapitolou je podnikání a dilema „Za kolik mám svou práci prodávat“?
A stejně tak jako v práci, nedokážeme se často ocenit ani v běžném životě. Jako ženy, mámy, partnerky… Všechno, co děláme, je jaksi samozřejmost, se kterou “se počítá”….  Proč? Protože MY SAMY z toho onu samozřejmost vytváříme. A přitom děláme tolik věcí, které za ocenění stojí.

1.krok

NEČEKEJTE NA OCENĚNÍ OD DRUHÝCH,

NAUČTE SE TO SAMA!

Vzpomenete si, kdy jste se naposled pochválila? Ano, VY-SAMA SEBE! Nepamatujete si? Že to vůbec neděláte? Nečekejte, až vás pochválí ostatní. Udělejte to sama. Naučte se ocenit se. Oslavit i sebemenší úspěch.  PODĚKOVAT SI! Nejlépe hned-v danou chvíli. Může to být úplně ta nejmenší věc, která se vám zdá, že ani “nestojí za zmínku”.
Zřejmě vám to zpočátku půjde těžko. Vím, nejste na to zvyklá… Většinou to, co se týká nás samotných, a je pozitivní, bereme jaksi automaticky.  A naopak věci, které nám nejdou-těm dokážeme dát spoustu drahocenné a pro daný účel nepotřebné energie, abychom je zlepšily, že?

2.krok

PŘESTAŇTE SE KRITIZOVAT!

Občas se vám možná honí hlavou, že to byl den blbec a nestál za nic. Najít něco, za co byste se ocenila je pro vás téměř nemyslitelné. Ale i když se vám něco nepovede-poděkujte si. Klidně dvakrát. Uvědomte si, že v dané chvíli jste udělala to nejlepší, co jste mohla. Minimálně jste zjistila, jak to dělat nechcete. A to je přece velmi pozitivní! Přestaňte si cokoliv vyčítat. Pochvalte se za nové „AHA“ a přemýšlejte, co vám přinese do budoucna.
Dokázat najít něco, za co se oceníte, za malé pokroky, je ten největší a nejtěžší krok, který můžete na své cestě za uvědoměním si své hodnoty udělat.
Když jsem absolvovala kurz koučinku, měli jsme po každé lekci najít 3 věci, za které jsme se měli ocenit. Umíte si představit, co mi při prvních lekcích dalo práce vymyslet alespoň jednu?! U ostatních účastníků jsem téměř vždy věděla, za co bych je pochválila. Ale u mě samotné to tak moc nešlo…
Postupem času jsem se během několika týdnů naučila ke konci rychle v hlavě projít celou lekci a najít alespoň jednu, postupně dvě věci, za které jsem se ocenit dokázala. V závěru kurzu jsem byla schopna najít i tři a sebeocenění už nebyla tak velká dřina. Samotnou mě těší víc, když se můžu pochválit za uvědomění, která vzejdou právě z těch, na první pohled, méně pozitivních situací.

3.krok

MĚJTE KAŽDÝ DEN „OCEŇOVACÍ RITUÁL“

Od té doby mám malý rituál. Vždy večer před spaním si udělám čaj, sednu si. V klidu si promítnu celý den a najdu tři věci, které se mi povedly (zejména ty, které mě někam posunuly, přinesly nový vhled). Pokud jsou to obzvlášť důležité objevy, zapíšu si je, ocením se a poděkuji si. Zkuste postupně tento jednoduchý krok proměnit ve váš nový návyk.
Jakmile se vám povede pravidelně realizovat tento malý denní rituál, najdete cestu k sebeocenění, nebude pro vás už tak velká práce najít i „váš poklad“. To, co umíte nejlíp, co vám jde. Nemusíte být zrovna supermanažerka ani kdovíjaká umělkyně. Vaším NEJ může být cokoliv. Pomocníkem vám mohou být i pracovní listy z e-booku (ke stažení zde).

Zkuste být lepším vzorem pro své děti. Pro své dcery-aby se měly rády, vážily si samy sebe, uměly se ocenit a znaly svoji sebe-hodnotu.
Pro své syny-aby měli možnost takové ženy poznat, vážit si jich a ocenit jejich hodnotu.