Máme své touhy, svá přání, představy o tom, jak by měl vypadat náš život. Někomu se daří více, jiným méně, uskutečnit to, co žije v našich představách.
Zkuste si alespoň na chvíli představit, že můžete mít cokoliv na světě. Rozum má tendence nám “vysvětlit” na co dosáhneme a co je mimo naše možnosti. Protože se od malička učíme řídit se logikou, rozumem, používat hlavu, můžeme nabýt dojmu, že v životě lze uskutečnit jen to, co nám naše “hlava” dovolí.
Když se od ní alespoň na chvilku odpojíme a dovolíme si alespoň v představách to, co by jinak neprošlo, zjistíme, že většinou nemáme problém představit si krásný velký dům, silné auto, partnera, děti, dovolenou u moře či cokoliv jiného. V momentě, kdy si “pouze” představujeme, dáváme si svobodu a odkládáme omezení. Jaký by byl život, pokud bychom se naučili žít podle svých představ?
Pro realizaci jakýchkoliv představ je třeba:
-
propustit přesvědčení, že je možné pouze to, co umím a vím
-
vědět, co chci uskutečnit – uvědomit si, o co mi jde
-
oprostit se od očekávání pozitivního výsledku
-
přestat soustředit pozornost na to, co nechci
-
přijmout, že každý výsledek mne posouvá vpřed
V životě poznáme, zda plaveme proti proudu nebo ne. Pokud jsme zvolili cestu plnou překážek, kde se nic nedaří, věci se jen komplikují, není nám přáno se v dané oblasti prosadit či uskutečnit svůj cíl, je nače si uvědomit, kterým směrem plaveme?
Cesta plná překážek nemusí vždy znamenat, že jdeme proti proudu. Poznáme to tak, že o něco velmi usilujeme proto, že potřebujeme určitý druh uspokojení. Je to cesta, která není vedena srdcem, ale egem. Pokud jdeme cestu srdce – intuice – vnímáme, že to, co máme udělat, je potřeba udělat, pokorně to přijímáme a vydáváme se na cestu, i když víme, že nebude vždy jednoduchá. Cesta ega se pozná tak, že trpíme, pokud nedosahujeme toho, co jsme si vytyčili.
Život nám přináší vše, co potřebujeme. Čím víc se necháme unášet proudem, tím rychleji se dostaneme k tomu, po čem toužíme. Paradoxně čím rychleji nám přestane záležet na výsledku, tím rychleji se tak stane.
A tak, pokud si nejsme jisti, zda se nacházíme ve správné řece – můžeme na chvíli vylézt z řeky, posadit se a jen tak být. Nádech, výdech, klid, relax. Žádné myšlenky, žádné touhy. V takovém stavu plynutí přecházíme do stavu splynutí a podvědomě vnímáme, kam máme jít, kterým směrem plavat…
Jsou dvě cesty – jedna je plná dřiny, utrpení, strádání, nepříjemných pocitů a zklamání. I když plaveme usilovně proti proudu, časem se unavíme a proud nás začne strhávat opačným směrem. Pokud vstoupíme do pokory – to znamená, že přestaneme kopat, zoufat, přijmeme, že to tak má být, o to rychleji si uvědomíme, že jsme jen plavali proti proudu a změníme směr.
Druhá cesta vede po proudu, nejen, že se posouváme vlastním úsilím, ještě nám na cestě pomáhá proud řeky. S minimálním úsilím dosahujeme velkých výsledků.
Učili jsme se, že velkých výsledků docílíme jen velkým úsilím, proto se “plavání proti proudu” stalo zvykem. Momentem, kdy si uvědomíme, že lze vědomě volit, na co zvykneme, lze odstranit ty zvyky z našeho života, které neodpovídají tomu, kdo jsme a kam jdeme a nahradit je zvyky novými.
Tak, jako je to s každým zvykem – je třeba si na něj zvyknout. S čištěním zubů jsme se nenarodili. S umýváním rukou po návštěvě toalety taky ne. V pravé podstatě se rodíme čistí, bez jakýchkoliv zvyků, bez omezení. V dětství jsme ochotni uvěřit “na Ježíška”, “na Boha”, na upíry, víly, strašidla. Malé děti dokáží uvěřit čemukoliv. To výchova, naše okolí a naše vůle přizpůsobit se nám umožní zvyknout si na něco jako na “normální” a na jiné jako na “špatné a nevhodné”.
Uvnitř sebe jsem vždy cítila, že je možné cokoliv pro kohokoliv, ale ne každý touží po tom stejném a ne každý je ochoten udělat to, co je třeba, k dosažení potřebného výsledku. Naučili jsme se říkat, že něco neumíme, jen proto, že jsme to ještě nevyzkoušeli, nikdy nedělali nebo zkusili jen výjimečně. Pro evropana vypadá čínština velmi složitě a většina lidí si neumí představit, že by se někdy mohla čínsky naučit. Ale pro člověka, který se v Číně narodil, nepřicházím vůbec v úvahu si připustit, že by se jazyk nenaučili.
Vždy záleží na tom, co připustíme jako možné. Můžeme vstoupit pouze do těch místností, kde sáhneme na kliku a otevřeme dveře…
Přeji vám ochotu mít pevnou vůli a radost z toho, co děláte 🙂
Krásný den všem, Jolana
www.nova-cesta.com
