Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

avatar
Marky Volf
Vloženo 2. 8. 2019
Líbí se mi

I motýli pláčou - depka

avatar
Marky Volf
Vloženo 2. 8. 2019
Líbí se mi
I motýli pláčou - depka

I motýli pláčou - depka

143.

Depka

 

Slyším, jak se ve vedlejším bytě sprchuje sousedka. Voda teče a ona si zpívá. Venku je slizká tma, sousedův pes vyje na dvorku. Dokonalá kulisa pro depresi.   Sedím na zavřeném prkénku od záchodu. Kolena stažená k bradě a bezhlasně, bezmyšlenkovitě pláču. Prostě brečím, aniž mám nějaký konkrétní motiv. Přepadl mě strach, že jsem se nechala polapit do nějaké neviditelné sítě, z níž není úniku. Léčba se chýlí ke konci a chapadla úzkosti nepovolují svůj stisk.

 

Říká se, že strach je jako zrůda, která se živí sama sebou. To znamená, že když se bojíte svého strachu a nepostavíte se mu tváří v tvář… je to, jako byste ho krmili a podporovali ho v tom, aby rostl.

 

Psycholožka mě varovala, že na konci, někdy dokonce i s odstupem let se dostaví depresivní stavy: posttraumatický syndrom.

„Až s odstupem času si vlastně uvědomíte, čím jste si prošla. Nyní jste byla silná, protože na úvahy o smrti nebyl čas. Říkáte si, že to konečně máte za sebou? Učiníte za vším tlustou čáru a bude líp? To může být omyl.“ Povzdechla si. „Postupem času vás minulost muže zavalit jako lavina.“

Co mám tedy dělat? Baštit psychofarmaka jako lentilky? Myslela jsem, že už jsem vyplakala všechny slzy, myslela jsem si, že přežiji peklo a octnu se v ráji… myslela si, že on… ale nic. Houby! Nic z toho se neděje. Všechny naděje končí jako šedá myš v pasti. Cvak.

Sedím tu a potahuji plným nosem. Měla bych se zvednout a jít si zaběhat, jako za starých dobrých časů. Ponořit se do vody, ta mi dělá dobře. Zaplavat si. Nechat tíseň odplout po vlnách. Bylo by asi jednodušší otupit ostré hrany myšlenek sklenkou alkoholu, ale to není můj styl. A stejně, doma mám jen čaj.

Nejen, že mi chemie vygumovala mozek, nemohu číst, psát, logicky myslet – tělo neustále sužují bolesti. Bolesti, které se stupňují. Mám zabodnuté jehly v konečcích prstů, které jsou stále namodralé a bez nehtů. Páteř jako by někdo neustále bičoval. Ochablé svaly na nohou, že taktak vyjdu schody. Jsem oteklá, že se nedostanu do bot na podpatku. Pár šedin na holé lebce… Prý to chce čas… už jsem i o trpělivost přišla. Jsem jako strom, co z něj podzim serval poslední list.

„Tak a dost!“ křiknu sama na sebe, abych se konečně probrala. Nejraději bych si vrazila pár facek. K čemu to je? Utápět se v sebelítosti?

Opláchnu si opuchlé oči. Mnu si místo, kde kdysi rostlo obočí. Včerejší nalíčení po sobě zanechalo sotva viditelnou šmouhu. Odličovacím tamponem drhnu kůži. Nejde to. Šmouha nejde umýt. Přiblížím se co nejblíže k zrcadlu. A rozbrečím se znovu, tentokrát dojetím. Začínají mi rašit první chloupky obočí. Mé tělo se začíná probouzet, regeneruje, nasazuje poupata…

Přece jen už trochu veselejší, sundám kufr z horní police skříně. Začnu balit. V pátek odlétáme s Nikym do Prahy. Doktor na radiologii je hotový poklad. Přesunul mi poslední ozařování na ráno, na letiště pojedu rovnou z nemocnice.

 

 

Krásné čtení 

Vaše Marky 

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
lemur
lemur 3. 8. 2019

Pěkné čtení, ale smutné. Hlavu vzhůru. Držím pěsti.

Odpovědět
avatar
Marky Volf 3. 8. 2019

děkuji, příští příspěvek bude veselí ...

hudlenka
hudlenka 2. 8. 2019

Marky, zase se budu opakovat, ale jste silná žena...a Váš příběh je poutavý, i když vzhledem k prodělané nemoci, hodně smutný. Držte se!!!

Odpovědět
avatar
Marky Volf 2. 8. 2019

Děkuji, ale místy je můj příběh i veselí tak jako já... čtenářky mi tvrdí, že se i nasmáli. Slibuji, že přísti příspěvek takový bude...

hudlenka
hudlenka 3. 8. 2019

ŽENY s.r.o. v číslech

2 922
testovaných produktů
85 591
registrovaných inspirativních žen
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.