Měla by to být mantra všech, kdo uvažují o vlastním podnikání. Třikrát čtyři hodiny nebo čtyřikrát tři hodiny týdně jen a jen na práci. Tak tohle jsem taky nedomyslela…
Když jsem si tehdy sedla se svou „obchodní partnerkou“ nad byznysplán, ani jedna z nás nezvažovala, kolik času na to vlastně budeme mít. Já měla jediný požadavek – nebýt na to sama. Zbytek už se nějak zvládne. Po několika měsících už pouhých přípravných prací bylo jasné, že to nebude tak jednoduché. Moje parťačka to vzdala (a to říkám opravdu hezky, to „parťačka“ i „vzdala“, o tom už jste tu četli🙂 přesně kvůli chybějícímu času a já na to zůstala sama, přesně jak jsem nechtěla.
Jenže projekt byl rozjetý, finance investované, a tak nějak mi přišlo, že jen srab by teď couvnul. Nemám ráda větu „nejde to“. Mně to přece jde vždycky! Tak jsem napjala síly a s roční holčičkou spustila e-shop. Bylo to takové Pyrrhovo vítězství. Obchod běžel, okolí pělo chválu, jenže nikdo neobjednával a já se sotva vlekla. Pracovala jsem, kdykoliv Klárka spala. I v noci. Odměna na sebe nedala dlouho čekat.
Začala jsem bojovat se zablokovanými zády, nesmírně odolným ekzémem a záchvaty pláče, které jsem si spojovala spíš s rodinnými tragédiemi, které se po čase opět prodraly napovrch. Zdálo se mi, že nic nemá cenu, že dny jen přežívám, že jsou všichni proti mně, že jsem neschopná (a ošklivá a tlustá a neoblíbená – znáte to:) a tak dále. Nakonec jsem našla odvahu a začala chodit k psycholožce, aby mi pomohla překonat ty rodinné tragédie a řekla mi, jak být spokojená. A zašla jsem si na kurz podnikání na mateřské.
Docela jsem se přepočítala. Psycholožka se vůbec nechovala jako v amerických filmech, neučila mě meditovat, nespojovala se záhrobím, nedávala mi žádné testy a vlastně mi vůbec neříkala, jak mám žít. Nechala mě mluvit a jen se ptala: „Proč?“ a „To vám někdo řekl?“ nebo „Jak jste na to přišla?“. Místo zázračného uzdravení přišlo spíš vystřízlivění z blbé kocoviny. Medikům se prý říká: „Když slyšíš dusot kopyt, nečekej zebry.“ A tak se jednoduše ukázalo, že neožila žádná traumata, ale jsem prostě a jednoduše blbááá.
Ekzém, záda i depky byly výsledkem dlouhodobého stresu. Ten stres nezpůsobovala „tahle doba“ ami požadavky mého okolí, ale jedině a jedině já sama. E-shop měl dvě tři objednávky za měsíc a já dřela jako kůň na naprostých detailech. Dřela jsem, kdykoliv dítě usnulo. A dodělávala jsem školu, chodila cvičit, vedla bakalářku, učila, starala se o malé dítě, jezdila na kojenecké plavání, uklízela, prala, žehlila… jen na odpočinek nebyl čas.
Na kurzu jsem se pak dozvěděla, že nejsem jen blbá, ale taky dost naivní. Ale hrozně mi pomohlo slyšet, že jsem právě prodělala něco, co prostě potká 80 % začínajících podnikatelů, i když tvrdí, že ne, že byli úspěšní od začátku, dokonce od chvíle, kdy opustili matčinu dělohu, přesně věděli, co dělají, co chtějí a jak toho dosáhnout. No to určitě! Ale mimo spousty podnětů k zamyšlení jsem si odnesla pravidlo 3×4.
Ty hodiny pro práci by neměly být jen v době, kdy dítě spí. Abych měla taky čas normálně žít. Znamenalo to najít Klárce hlídání. A to zas přineslo nutné seškrtání mých aktivit. Nikdy jsem nechtěla šidit rodinu a zároveň mi nedělalo dobře, že jsem se „svým věcem“ nemohla věnovat naplno. Škrt! Podařilo se mi skutečně najít dost času na 3×4. Hrozně se mi ulevilo. Zase jsem měla pocit, že mám všechno pod kontrolou. Jasně, ani tak jsem nezvládala všechno tak, jak jsem si představovala, ale nebyl to už ten starý zmatek a zmar. A pak to přišlo.
Narodil se mi Bertík. A o 3×4 jsem si mohla nechat jen zdát. Nechtěla jsem se vzdát toho času, který můžu strávit se svým miminkem. A taky to nešlo. Nemám hlídací babičky a kvůli e-shopu, který se sotva drží nad vodou, jsem nehodlala investovat další peníze do chůvy a lámat to přes koleno. Kojence stejně neodložíte na víc než dvě hodiny. Navíc když jsem na misku vah dala e-shop a moje vlastní dítě, měla jsem prioritu jasnou. Na e-shop jsem se ale nedokázala vykašlat.
Proč? Kvůli svojí vlastní ceně. Něco jsem začala a chci to nějak důstojně zakončit. Je mi jasné, že e-shopů pro kojence jsou mraky a že jakmile moje děti vyrostou, nebude snadné se udržet v obraze a nesklouznout k tomu českému retrostylu (No né, plymo do kočárku už se nedává? No nepovídejte!). Jenže jen tak to všechno hodit do koše? Přiznat porážku? To teda ne. NE! Mám přece spoustu nápadů!
Několik týdnů jsem se usilovně snažila najít ty tři nebo čtyři hodiny. Marně. Moje myšlenky byly tak černé „…že by sklíčily i racka chechtavého“. Psala jsem si seznamy a koukala, jak z nich nemizí položky. Plánovala jsem a jen zírala, jak daleko byly moje plány od reality. Skutečně jsem se snažila, ale nešlo to. Nejsem robot. Jenže pořád jsem to nehodlala vzdát.
Pak jsem si v jedné hodně emotivní knížce přečetla vzkaz přímo pro mě – nezáleží, jak daleko dojdeš, ale že jsi nezůstala stát. Ano, s pravidlem 3×4 by bylo všechno jednodušší, lepší, systematičtější, ale v tuhle chvíli to není možné. A buď se můžu užírat tím, že tolik času nemám, a čekat na chvíli, kdy budu mít ty tři nebo čtyři hodiny, nebo se prostě snažit posouvat dál. Hlemýždím tempem, ale pořád lepší než zůstat stát.
V diáři ignoruji dny, ale snažím se dodržet týdny. Píšu si, co bych měla zvládnout zařídit:
– Pro rodinu
– Pro e-shop
– Pro sebe
Sem tam si připíšu poznámku, co by se hodilo zvládnout. A odškrtávám jednou denně. Mým cílem je, abych si každý den mohla jednu položku odškrtnout. Před dvěma měsíci bych Vám řekla, že je to blbost, že toho musím zvládnout přece víc. Jenže ne. Se dvěma malými dětmi se situace mění z minuty na minutu. Plány jsou pouze orientační. Snažím se vytvořit si rutiny, které zapadnou do mého každodenního života a zaručí úspěšné fungování rodiny, práce i mě samotné. Někdy máme holt příliš odvážná očekávání.
Před časem mi kamarádka popisovala metodu, jak udržet celou domácnost čistou. Na každý týden si určíte místnost, kterou pořádně vygruntujete. Každý den jí věnujete 15 – 30 minut. Plus každý den například omyjete toaletu a podobná místa, která potřebují častější péči. Shodila jsem to ze stolu s tím, že je to blbost. Co stihnu za 15 minut? A když uklízím pět místností, bude pět týdnů příliš dlouhých. To nemá cenu. Kamarádka se zamyslela a řekla mi: „Jasně, je to dlouhá doba. Ale máme doma místa, kde se neuklízelo tři roky…“
Ano, někdy se věci zdají hrozně jasné a logické nebo blbé a zbytečné, ale není vůbec jednoduché rozhodnout jen tak teď a tady, co je co.
