Můj manžel se nikdy nepřestane divit, jak můžu být tak naivní. Nedávno přijel ze školení a vyprávěl mi, že rozebírali „circle of influence“ – jinými slovy že to, co můžu já přímo ovlivnit, je malá kulička uprostřed vesmíru. A že lidi jako já tráví život tím, že se snaží ovlivnit ten vesmír a diví se, že to nejde…
Ano, jsem naivka, jsem šťoura a možná trochu pedant. Nejsem splachovací. Bohužel. A tyhle vlastnosti se do světa byznysu příliš nehodí. Když jsem začínala s e-shopem, představovala jsem si všechno doslova jako Hurvínek válku. Neříkám, že mi všechno přišlo jednoduché, ale rozhodně byly moje ideje na hony vzdálené realitě. A v hlavě mi často červeně svítí zlaté pravidlo Elišky Vyhnánkové „hlavně se nenas**t!“
Tenhle díl bych ráda věnovala dodavatelům, kteří se hojně starají o to, abyste se v tom podnikání náhodou nenudili. Jednou z mých nereálných představ bylo, že všichni kromě mě jsou v téhle branži profíci. A dost rychle jsem pochopila, že se v podnikání necení nějaký systém, plán, znalost, strategie, ale jednoduše odvaha a spíš ještě potlačený pud sebezáchovy.
Představovala jsem si také, že vztah mezi odběratelem a dodavatelem je jednoduchý – já kupuju, ty prodáváš. Čím častěji kupuju, tím mě máš radši. Vzájemně si věříme a vylepšujeme své „produkty“. Ha ha. Velmi rychle jsem pochopila, že to taková sranda opravdu nebude.
Tak zaprvé jsem hned při prvních jednáních narazila na to, že jsem malá ryba, aby se kvůli mně někdo snažil. Čím větší dodavatel, tím menší jsem byla. Slíbila jsem si, že jmenovat budu jen ty dobré příklady, takže zde Vám prozradím jen beze jmen, že jsem dvakrát zažila nesmírné nadšení z budoucí spolupráce, než se ukázalo, že si neobjednám kamion, ale jen krabici. Pak už byla problém i odpověď na e-mail.
Odnesla jsem si z toho ale ponaučení – jestli chci s dodavatelem dobře vycházet, musím mu na rovinu přiznat, že mám malý sklad doma v pracovně, omezený rozpočet a nevelké možnosti, ale že to dělám ráda a z přesvědčení a že věřím, že jednou vyrostu v pořádnou štiku. A tady budu jmenovat – obchodní zástupkyně Nobilis Tilia mi na to řekla: „Každý nějak začínal!“ a já si nikdy nepřipadala jako nějaký odpad.
A přesně kvůli takovým lidem se mi příčí házet své dodavatele do jednoho pytle, tak to prosím berte s nadhledem.
Druhým setkáním s realitou byla profesionalita mých partnerů. Ne, teď vůbec nemluvím o ochotě vyhovět mým vrtochům ve smyslu „náš zákazník – náš pán“, ale o nějaké všeobecné organizovanosti, znalosti branže, trendů, zákazníků apod. Budete se divit, ale ani velké firmy z mého portfolia nejsou vždycky schopné mi například dodat fotky produktů. Někdy s omluvou, že je někdo smazal (no páni, já myslela, že to se může stát jen mně), někdy ale až útočně, jestli už to jako nepřeháním!
Dalším jevem, který mě velmi překvapil, bylo všeobecně studené jednání mých obchodních partnerů. Občas si troufnu říct, že snad i asociální. Například jednou mi dodavatel volal, že už mi snad říkal (ne, neříkal), že nemám platit kartou, že mu z toho strhávají procenta, že snad můžu pár dní vydržet a zaplatit převodem. Skutečně, takhle to řekl. Jindy jsem opravdu naivně žádala jednu dodavatelku o postup v případě, že bych jí ráda vrátila pár kusů z objednaného zboží, a ačkoliv vše bylo psáno jako „skladem“, tedy nikoliv vyráběno jen pro mě, a ačkoliv zákon byl na mé straně, poměrně ostrý rozhovor jsem ukončila tím, že jsem se paní ještě omluvila a z mého pohledu opravdu hnusné zboží mám na skladě dodnes, protože holt nejsem jediná, komu se nelíbí.
Nějak jsem si představovala, jak jsme všichni na jedné lodi, naší protistranou je jen koncový zákazník, neděláme si naschvály a případná kritika je pouze konstruktivní. Nebo že když má někdo nápad, může se o něj podělit a třeba se někam posuneme. No tak to ani omylem.
Jednou jsem dodavateli navrhla nový produkt. Místo vytouženého „No Vy jste ale hlavička!“ nebo očekávaného „Víte, ono to není tak jednoduché.“ přišlo rozpačité vysvětlování, čím se firma zabývá a že něco v tom smyslu už dělá a že zkrátka nic jiného dělat nehodlá a že já to celé nechápu. Odcházela jsem opravdu s pocitem naprosté trubky, což ještě umocnilo, že jsem si tehdy vlastně přišla jen vyzvednout zboží, na sobě jsem měla běžkařský ohoz, ale místo do skladu jsem byla odvedena na finanční oddělení a z podnětné konverzace při čekání na fakturu se stal opravdu trapas.
Poslední, čemu se já pořád divím, a čemu můj manžel říká právě to divení se, že voda je mokrá, je prostě a jednoduše to, jak to někteří ti mí dodavatelé vedou. Mám v portfoliu i začínající firmičky, a když se podívám na jejich prodejní statistiky na Facebooku nebo Fleru, připadám si opravdu jako loser. Ale pak s nimi jednám a údivem nezavřu pusu ještě několik dní.
Ne, zase aby se nelekly – mám úplně úžasné dodavatelky Ušito s láskou a Kreat, na které nedám dopustit! Ale například jedna taková vycházející hvězda mě dovedla tak daleko, že jsem v sobotu ráno nechala dítě manželovi a místo nepracovní soboty jsem si sepsala seznam produktů, jejichž výrobci mě připravují o příliš energie, na Pinterestu si našla návody na všechny ty beztak už tisíckrát ukradené nápady, sepsala nákupní seznam a vyrazila na nákup metráže a galanterie.
A víte co? Věřím, že to klapne. Že se to naučím, že všechno ušiju, že se to bude líbit, že pak seženu skutečné švadleny tady z okolí a že poprvé budu šéfem svého portfolia. Ne, neplánuju si odteď vyrábět všechno sama a neutratila jsem ve FlexTexu všechny úspory, ale rozhodla jsem se to prostě řešit.
Ona totiž ta vycházející hvězda je mezi ženskými oblíbená, protože umí šít za pár korun. Ne proto, že si umí perfektně zorganizovat práci, rozumí účetnictví a nikdy si nesplete rozměr nebo barvu podšívky.
A o tomhle to asi celé je. Člověk nikdy nebude profesionál. Vždycky budeme tak trochu amatéry. A aby nám lidi odpustili, že se chyby prostě najdou, musíme mít něco, kvůli čemu nám to rádi odpustí. A já to teď chci zkusit s vlastní značkou, kterých je sice jako ryb v rybníce, ale já to svoje místo vidím!
Příště Vám povím, jaké bylo zase to setkání naivky s realitouJ
