Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Mum&more
Mum&more
Vloženo 16. 11. 2016
Líbí se mi

Deník začínající podnikatelky: Když přijde krize (14. díl)

Mum&more
Mum&more
Vloženo 16. 11. 2016
Líbí se mi
Deník začínající podnikatelky: Když přijde krize (14. díl)

Deník začínající podnikatelky: Když přijde krize (14. díl)

Zrovna tohle je chvíle, kdy bych potřebovala rozhodně něco jiného, než příběhy úspěšných podnikatelek, ze kterých mám dojem, že jejich business plán byl úspěch od prvního okamžiku. Po roce fungování e-shopu a nadějných vyhlídek na mě přecejen dopadla krize. Citelně ubylo objednávek, ozvaly se staré chyby, na povrch vypluly staré známé mindráky...

Všude, kam se podívám, zdá se mi, že jsem obklopená talentovanými a úspěšnými lidmi. Jedinou výjimkou jsem samozřejmě já. Je mi jasné, že tuhle podzimní depku mají tisíce lidí, ale tak nějak tomu nevěřím. Vím, že měsíc před porodem mám právo být utahaná, že říjen a začátek listopadu je prostě slabším časem pro všechny malé e-shopy a že žádný učený z nebe nespadl, ale neubráním se myšlenkám, jestli náhodou tohle není ten konec většiny e-shopů v ČR. Po roce nadšeného amatérismu přijde hořké uvědomění, že to nemá smysl.

Takže co když si teď lžu do kapsy a prostě na to nemám? Teď bych potřebovala mluvit s někým, kdo ví, čím si procházím. Teď bych potřebovala tu partnerku v podnikání, která by byla v obraze. Teď bych se s ní potřebovala opít, zanadávat si na svět a po kocovině vstát a říct si, že to prostě nevzdám. Honí se mi hlavou spousta myšlenek a ani nevím, kam s nimi. A ani opít se sama nemůžu

Mám například dojem, že na e-shopu makám v každé volné chvíli, ale že se ne a ne posunout dopředu. Nikde to není vidět. Začala jsem s vlastní výrobou a do e-shopu zrovna přidala kojicí zástěry, hnízda pro miminka a košíky na blbosti, které jsem vlastnoručně vyrobila. Hnízda slaví úspěch po známých, zatím jen šiju a šiju, ale na prodej zatím žádné nezbývá. V sobotu jsem se nakonec uvolila zúčastnit ještě jednou trhu - Mint marketu, tak chci mít s sebou alespoň dvě. Uf uf, není to pro mě zatím jen pár minut práce, takže mě čekají perné přípravy.

Trochu se bojím... ne vlastně hrozně se bojím, jak ty moje produkty přijmou lidi, kteří mě neznají, kteří na mě neberou ohledy. Strašně mě to baví a zlepšuju se s každým kouskem, ale profík nejsem. A nemám na to tolik času, kolik bych potřebovala. Nedělá mi dobře ani ohlas na Instagramu a Facebooku, kde se zájem o nové produkty dá počítat na jednotky. I nevkusné háčkované čapky mé sousedky mají ohlas větší.

On možná bude problém v tom, že mi ty sociální sítě celkově nejdou. Že neumím lidi zaujmout. I když jsem si vždycky myslela, že umím. Ne, jsem ukecaná a asi nudná. A asi taky dojíždím na to, že lidi už jsou sociálními sítěmi unavení. Je na nich moc vidět do soukromí. Olajkujete stránku s dětskou výbavičkou a hned vypadáte buď jako šílená "matka" nebo jste jednoznačně těhotná. Občas mě překvapí někdo, kdo mi řekne "jo to jsem viděla na Facebooku, to mi rezervuj, to musím mít", ale přímo na Facebooku mlčí. A zrovna ten Facebook vyžaduje, aby nikdo nemlčel.

Na Instagramu se mi povedl husarský kousek. Když jsem vkládala první kojicí přikrývku, přeložila jsem to angličtiny jako "breastfeeding blanket". Asi i s úmyslem dostat se do "kojící komunity", která mě podrží. Nikdo nezareagoval. Teď podruhé jsem to zkusila jako "nursing blanket". Během minuty mě začala sledovat komunita jakýchsi sester a nějaký lékař. Bůhví, co si vlastně pod těmi obrázky představili a jestli nursing vůbec znamená i to kojení

Rozhodla jsem se taky postavit čelem některým chybám minulosti. A tak jsem zabalila kosmetiku, která za pár týdnů projde a nikdo ji nekupuje, dvě zavinovačky a rukávník ke kočárku, které mi zas připomínaly, jak jsem je chtěla vrátit dodavateli, ale po krátkém rozhovoru jsem se ještě omluvila a obojí zařadila do prodeje. Neúspěšně, samozřejmě. Všechno jsem odvezla do Nadace Terezy Maxové. Když jsem viděla konečnou sumu, sevřela mě úzkost. Člověk si řekne, že je to pár krémů, ale kvalitní přírodní kosmetika bohužel něco stojí. Ale tak snad jsem aspoň někomu pomohla, s kosmetikou budu opatrná a hlavně, že tu na to nemusím koukat a pak to hodit do koše.

Mimochodem, spočítala jsem si, že když ušiju a prodám 500 hnízd za plnou cenu, vrátí se mi všechny investice do Výbavičky. Tak to abych začala Škoda, že můj původní výpočet postrádal jednu nulu. Ušít jich 50 mi přišlo reálně No ale mám naději.

Naději, že se mi například podaří vrátit do hry peníze, které jsem naivně dala jako odstupné za nic své bývalé obchodní partnerce, a peníze, které jsem nalila do nefunkčního e-shopu na míru, když jsem mohla pár let úplně v pohodě fungovat se šablonou. Je to minulost a už to nezměním, ale v tuhle chvíli mě to naplňuje zoufalstvím. I proto, že jsem se odvážila po roce přiznat svému kamarádovi, který mi e-shop zařídil, že je to celé pořádně zfušované a pěkný průšvih. Je to hodný kluk, zkoušel nový byznys, nerozuměl mu, a já holt byla ještě míň v obraze. On mohl říct, že to není nic pro něj a jít dělat něco jiného. Mně zůstal na krku drahý e-shop. A teď jsem asi přišla i o kamaráda, který mi s nejlepším úmyslem nabízel službu programátora, co e-shop kdysi tak zfušoval. No, teď už je pozdě. Už jsem se vyslovila. Ale když ušiju a prodám 100 hnízd, můžu e-shop hodit do koše a začít jinde. Nebo kam se tyhle věci hází...

Přemýšlím, jestli náhodou nepřicházím i o věci, které už ani na hnízda nepřepočítám. Pochybuju o svých rodičovských schopnostech, o sobě jako člověku. Brzo tu budou dvě děti a já možná nezvládám ani to jedno. Dneska mi kamarádka nadhodila, jestli ty nemoce posledních dvou měsíců nejsou jen snahou dítěte urvat si víc pozornosti. Úplně mě to rozhodilo. Jasně, chválila jsem si, že tak od roku a půl je mateřská fajn a že nemít e-shop, tak se snad i nudím. Ale měla jsem dojem, že i moje dítě je šťastné, že se mu věnuju tak akorát, že se neseberealizuju na jeho úkor. Jen přišel podzim a s ním nemoci a do teď se nám to vyhýbalo, tak si tím musíme projít teď... Jenže co když ne?

A to je právě ono. Co když... Potřebovala bych mluvit s někým, kdo mě postaví zpátky na zem. Kdo mi ukáže, co je pravda, co únava a co přehnaná očekávání a kde se naopak bojím podívat pravdě do tváře. Potřebovala bych někoho, kdo mi potvrdí, že ať tohle dopadne jakkoliv, nemění to moji hodnotu. Že to celé musím brát jako zkušenost, ne selhání... Jenže kdo Vám tohle řekne... Bůh? No, škoda, že mi už před lety na koleji vysvětlila budoucí farářka, že někdo víry není schopen a že ten někdo jsem například já... Tak já se asi zkusím vyplakat na rameni mamince?

PS: Obrovskou výhodou těhotenství je, že můžete plakat kdekoliv a kdykoliv. Tak nějak se to snese

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
gustawka
gustawka 17. 11. 2016

Fandim

Odpovědět
Siraellen
Siraellen 17. 11. 2016

Také držím palce

Odpovědět
JTinaCZ
JTinaCZ 17. 11. 2016

Držím pěsti Rozhodně dobře píšete

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

1
žena na začátku (naše Eva)
3.
rok startujeme v novém
10
regionálních Pracoven ŽENY s.r.o.
3 000
žen v průměru na jedné akci v OC
85 204
registrovaných inspirativních žen
2 922
testovaných produktů
43 290
odeslaných produktů
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.