Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

MumAndMore
MumAndMore
Vloženo 12. 5. 2019
Líbí se mi

Deník na volné noze: O ženských kolektivech (26. díl)

MumAndMore
MumAndMore
Vloženo 12. 5. 2019
Líbí se mi
Deník na volné noze: O ženských kolektivech (26. díl)

Deník na volné noze: O ženských kolektivech (26. díl)

Tohle je jeden z těch příspěvků, které musím napsat vlastně hlavně sama pro sebe, abych si nějak srovnala dojmy. Ze života se třemi dětmi, ze sebe samé, z lidí, z ženských kolektivů. Kdybych měla vypíchnout jednu jedinou svoji silnou stránku, bylo by to určitě umění zapadnout. Mezi spolužáky, kolegy, sousedy, kamarády mých kamarádů. A přesto ne úplně snadno zapadám do čistě dámských kolektivů.

Na snadné zapadnutí mám dva fígle. Zaprvé jsem poměrně ukecaná, takže, jak říká moje kamarádka, bych si s vámi pokecala, i kdybyste byli dřevění. Stačí mi jen vidět na druhé straně touhu. Zadruhé na sebe okamžitě všechno prásknu, nemám tajemství, na nic si nehraju. Teda ne že bych se nikdy netvářila, jak strašně fajn je jíst jen zeleninu a strašně fuj je chodit do mekáče. Ale když dojde na lámání chleba a musím se vyjádřit, tak se prostě prásknu. Zeleninu jím, protože se to má, a v mekáči už jsem taky byla. Ber nebo nech bejt. Samozřejmě jsem téměř v každém kolektivu narazila na někoho, kdo mě neměl prostě rád, a nutno říct, že kdybych na některé schůzky nešla rovnou s tím, že dotyčný/á je „debil“, asi by se seznam mých antiobdivovatelů taky zkrátil. Ale každý máme něco a budiž mou dobrou vizitkou, že snad ze všech kolektivů jsem si odnesla nějaké přátele a nabídku, že kdybych si to rozmyslela, rádi mě uvidí.

Ačkoliv mám spoustu kamarádek a trpím absťákem, pokud si nemůžu s některou z nich pár dní pohovořit, mám problém s čistě ženským pracovním kolektivem. Už během studentských brigád jsem si všimla, že pracuji-li s muži, je v týmu nějak víc dýchatelno. V čistě mužské firmě mi kolegové bez servítek sdělili, že ta nová kabelka je pěkně hnusná nebo že by mě raději šatili než živili, když přišel průšvih, pomohli mi ho řešit. V ženském kolektivu jsem na jednu stranu měla vždycky pocit, že mé kolegyně mi rozumí a konfliktů je mnohem méně, když už se ale nějaký objevil, stál za to.

Jestli něco miluju na životě na vesnici, tak právě kolektiv. To, že vás lidi poznávají, vědí, kde bydlíte, které dítě k vám patří, že vám utíká pes nebo že máte třínohou kočku. Líbí se mi i touha poznávat sousedy, prohodit pár vět, zajít na kafe, potykat si, pohlídat si vzájemně děti. A já mám na sousedy a zejména sousedky štěstí. Na narození svého třetího dítěte už jsem (ačkoliv naplavenina) čekala obklopená armádou úžasných holek (jo, taky naplavenin). A když už jsme byly pohromadě, proměnil se náš spolek tak trochu v pracovní skupinu a pustily jsme se do budování kultury v naší vsi. Z kamarádek se staly kolegyně.

A velmi rychle i úhlavní nepřátelé.

Mám chuť napsat, že si „užívám“ možnost nezainteresovaně celý spor pozorovat. Ale nic není asi pravdě vzdálenější. I když stojím tak trochu mimo ohnisko sporu a snad jsem nepřišla o žádnou kamarádku, celá ta situace je vlastně dost vysilující. Asi ještě víc, než když jste jednou ze znepřátelených stran. Co se stalo? Stačí jeden jediný člověk v kolektivu, který něco začne brát příliš vážně. Z volnočasové aktivity se stane jeho priorita a pokouší se stát hlavou neforemného prvoka, jehož provizorní orgány drží pohromadě jen velmi křehká membrána. A který v první řadě žádnou hlavu mít nechce.

Moje nejlepší kamarádka usazená bezpečně za devatero hor a devatero řek tomu říká travič studní. Člověk, který svou přehnanou snahou vše organizovat a o všem rozhodovat, vezme ostatním chuť něco dělat. Člověk, který se pro něco tak nadchne, že začne nutit ostatní, aby byli stejně nadšení. Člověk, který rychle dojde k závěru, že právě jeho aktivity jsou stěžejní a obecně prospěšné a hodné obdivu. Člověk, který následně sám sebe přesvědčí, že není doceňován a dostatečně ohodnocen. Člověk, kterého začne ovládat paranoidní představa, že mu někdo leze do zelí nebo chce jeho pozici nebo že se dokonce snaží dělat jeho práci. Člověk, který začne vyvolávat zbytečné konflikty a napadat své bližní. Člověk, který kdyby nebyl pověstnou „voštinou v zadku“, je už jen pro smích.

Specialitou ženských kolektivů je, že přes milióny vyřčených slov neumíme o problémech mluvit. Nedokážeme si říct, že nás někdo štve. Naznačujeme a domníváme se. Polykáme příkoří a dusíme v sobě kritiku. A pak bouchneme. Odmítáme logické argumenty a pak se divíme, že někdo ignoruje naše logické argumenty.

A tak tu dneska večer sedím a ve mně se to podivně vaří. Příští sobotu pořádáme bleší trh. Vymyslela jsem si ho. Vysnila. Věnuju mu ty poměrně vzácné chvilky volna, které se třemi dětmi mám. Bojím se, jak to dopadne. Že bude pršet. Že přijde málo lidí. Že přijde moc lidí. Že jsem na něco zapomněla. Že něco nestihnu připravit. Že mám v hlavě chaos a přestávám to mít pod kontrolou. Jsem garantem akce. Měla bych vědět o všem a mít pro všechny případy plán B. Měla bych být silná a nad věcí. Ono totiž vůbec o nic nejde.

Rozpočet je minimální, předpovědi návštěvnosti velmi opatrné, představy o celé akci nejasné. Můžeme jen překvapit. A to mám v plánu. Je to výzva a já se na ni vážně těším. Fakt o nic nejde.

Přesto jsem v situaci, kdy musím vážit každé slovo. Urovnávat spory. Ignorovat kritické poznámky k nedostatečné zorganizovanosti akce. Nechávat si různé informace pro sebe, protože by to ničemu nepomohlo. Dusit v sobě touhu po pravdě a napravování křivd.

K jedné straně mám totiž samozřejmě blíž. Mnohem mnohem blíž. Ale proti mně sedí jinak milá holka a vypráví mi, co všechno je špatně a co se má udělat jinak a co zase provedla „druhá strana“. A já ji poslouchám a vím, že nemá pravdu, ale v jejích očích vidím přesvědčení o té její jediné pravdě. A uvědomuju si, že dostávám cennou lekci. Velmi náročnou a bolestivou, po které už něco nebude jako dřív, právě proto, že i já jsem žena. A nedokážu to jen tak všechno shodit ze stolu a jít dál.

Něco jiného je se s někým kamarádit a s někým pracovat. A můžete se znát velmi dlouho, ale jakmile jde o práci, začínáte od nuly. Leze-li vám někdo nějakou svou vlastností na nervy už během kamarádění, bude během spolupráce mnohem hůř.

Zabijákem všeho jsou naschvály. A spekulace. A intriky. Já sice vím, že ty víš, ale dělám, že nevíš, a rozhodně ti neřeknu, že… To je specialita nás žen. Pěkně otočit kudlou v ráně. Proč se nezeptat, když nám není něco jasné? Přece za někým nepolezeme. Ať přijdou oni za námi.

Pravda taky není nikdy černobílá. Když kdysi dávno manželova bývalá přítelkyně zmínila, že někde byla se svou kamarádkou, málem jsem vyhrkla: „Ty máš nějaký kamarádky?“ A údiv to byl zcela upřímný, ale naivní. Ta „kráva“ byla pro nějakou jinou holku prostě fajn kamarádkou, i když já bych dokázala vyjmenovat tisíc důvodů, proč je to „kráva“. A teď tu sedím, poslouchám zjevné kraviny, ale pro stranu žalující to jsou závažná fakta. Ať chci nebo ne, spolek se rozdělil na dva tábory a každý to vidí úplně jinak. A kdo má pravdu, když za každým stojí i někdo další? Uklidňuje mě jen fakt, že to, co si myslím já, sdílejí i ty, které jsou mi blízké, na kterých mi záleží.

Přemýšlím, které to jsou. A překvapivě ty, které mi do očí řeknou, že mi to nesluší. Že si komplikuju život. Že řeším hovadiny. Že jsem bordelářka. Že jsem psychopat. Kamarádství zakládám na výměnném obchodě – já na sebe všechno prásknu a výměnou za to chci vaši totální upřímnost. Mně to vyhovuje. Společně vstříc lepším zítřkům. I když už jsem párkrát slyšela, jak se s „někým takovým“ můžu bavit, když mi říká „takové věci“. Prostě můžu. Jsem stejná. Jaký máme společný jmenovatel? Jo, jsme tak trochu chlapi…

Photo by Daria Shevtsova from Pexels.

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Maruš11
Maruš11 26. 3. 2020

Odpovědět
avatar
Anna Csanádiová 13. 5. 2019

Mám to podobně.

Odpovědět
lemur
lemur 13. 5. 2019

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
88 661
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.