Écrire (psát)
Proč francouzština?
Protože ji miluju! Proto. Nic víc, nic míň. Ale od mé poslední hodiny na základní škole v 9. třídě už uplynul nějaký ten čas a samozřejmě si z toho období pranic nepamatuju.
O letošních letních prázdninách jsem věděla, že pokud nepojedu někam na dovolenou sama, pak že nepojedu vůbec. A tak jsem přemýšlela. Dlouhé noci a dny jsem spřádala plány, jak a kam vyjet nejlépe tak, aby to bylo bezpečné a zároveň ne moc nákladné. Napadala mě různá malá města, na internetu jsem si hledala seznamy bezpečných měst v Evropě…
Nikde nefigurovala, ale v srdci jsem ji měla…
Paříž!
Přelidněné město, kde jsem neznala vůbec nikoho, projížděla jsem jím dvakrát v životě a měla jsem pocit, že jsem tam úplně ztracená.
Bylo to poprvé, co jsem se sama hodila do vody a učila se plavat za pochodu. Poprvé jsem odlétala s pocitem, že jedu sama, na letišti se mnou nikde nikdo… Přivítání – žádné.
Při letech se vždycky nejvíc bojím kontroly. Naštěstí jsem prošla bez větších problémů dál, let mi utekl superrychle (možná to bude i tím, že součástí byla zmrzka a kafé). Po přistání na letišti jsem se potřebovala vymotat z pro mě méně přehledného letiště. Nebo z přehledného, ale obrovského. Charles des Gaulle. Jediná myšlenka, která mi tanula na mysli, byla: autobusový nádraží! Nakonec jsem někam šla a nasedla na vlak, který mě opravdu dovezl na autobusové nádraží, a tam jsem po delší (ale přitom krátké) době čekání nasedla do autobusu. Jenže ouha. Autobus vyhlásil stávku, vystoupila jsem a rukama nohama se dozvěděla, že autobus, který pojede za ním, mě (snad) odveze, kam potřebuju. A opravdu, nakonec jsem dojela, kam jsem chtěla, a odtamtud jsem vyrazila na hotel.
Faktem zůstává, že všude byla spousta lidí, kde většina z nich něco prodávala, pokřikovala… Na každém rohu jedné frekventované čtvrti, na jejíž název si teď nevzpomenu, mi nabízeli cigarety… U protějšího chodníku policie zrovna zatýkala jednoho mladíka… Kdoví, co mu našli po kapsách…
Když jsem dorazila na hotel, ač unavená, byla jsem šťastná. Cítila jsem radost, že jsem tu. Těšila jsem se na zážitky a hlavně jsem měla radost, že jsem se nikde neztratila, a že všechno proběhlo hladčeji než jak mi bylo občas předhazováno…
Jedeš sama?
Jedeš někam sama?
Vždyť tě zmlátí! Okradou! Zabijou! Sama v Paříži!
Blázen!
Ty jedeš…sama? Vždyť je to jedno z nejromantičtějších měst na světě???
Pro mě to zkrátka byla výzva, kterou jsem už dlouho chtěla zkusit. Měla jsem v hlavě tolik míst, kam bych se chtěla podívat a co jsem chtěla objevovat, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, že se budu cítit sama. Místo toho jsem zahltila svou mysl prožitky a požitky z této cesty. A ani trochu mi nevadilo, že jsem na ní byla těch pár dnů sama.
Jsem pyšná, že jsem to zvládla, i když musím přiznat, že jsem z toho měla trochu strach. Ale tím spíš jsem začala obdivovat lidi, kteří takto sami jezdí různě po světě. Mají v sobě tolik odvahy a touhy, kterou jim žádné okolí nemůže překazit.
Věřím v to, že když už se člověk jednou rozhodne, všechno se spojí tak, aby se mu to splnilo…
A tak, první den na mé cestě, se mi zapnul instinkt, intuice a všechno to, co najednou samo šlo. Lidé mě zdravili, volali po mně a já, obcházející hlouček, jsem zachovávala chladnou hlavu a věděla jsem, co můžu a co bych měla.
Vstřícnost, samozřejmě i malé obavy, ale především radost z nového prostředí.
Nasadila jsem si sluchátka do uší, pustila hudbu a připadala si, jako bych sem patřila. Nenápadná… Jako doma…
…pokračování v neděli!
