Co je to SLOW BURN?
V americké literatuře i filmu se vyskytuje k popisu určitého žánru název„Slow – burn romance“.
Je to takový ten příběh, kde se dva potkají a hrozně dlouho to vypadá, že mezi nimi nic nebude, různě se míjejí, a to vlivem okolností příběhu nebo odlišností svých povah, nicméně divákovi (čtenáři) je jasné, že tohle prostě musí skončit happyendem, protože jinak by to nebyla Amerika.
Termín „slow burn“ používají i psychologové, zejména v případě, kdy se hovoří o opaku výbušného člověka. Tedy ten někdo, kdo si v sobě ty své zlosti kumuluje a jednoho dne znenadání vybuchne. I fitness svět má svůj slow burn – táhlé, pomalé, uvědomělé pohyby jako kontrast k rychlým intenzivním tahům na zátěžových strojích.
Ostatně i v mé profesi už jeden slavný „burn“ je. BURN-OUT. Ale o tom až jindy.
SLOW BURN mě zaujal tím klidem, který vychází z jeho sémantického významu. Tak si pomalu hořet. V pracovním prostředí je slow burn vlastně opakem raketového kariérního vzestupu. Je to životní tempo nastavené na „dát si načas“.
Trpělivost. Vytrvalost. Disciplína. Dřina. Chuť. Vůle. Zábava. Zápal. A pokora.
Slow burn lidé mají vizi, ale nehoní se za ní. Mají vzory, ale nesrovnávají se s nimi. Mají plány, ale stanovují si reálné cíle. Tvrdě pracují, ale uspokojení jim nepřináší jejich výkon, ale radost z toho, co dělají. Mají ambice, ale znají své možnosti. Mají rádi jistotu, ale když se vyskytne příležitost posunout se dál, tak jí využijí. Jsou rádi součástí kolektivu, ale jsou si vědomi své jedinečnosti.
Příklady táhnou.
Kolikrát jsme slyšeli životní příběhy lidí, kteří začali svou pracovní kariéru na hierarchicky nižší pozici, aby později stanuli ve vedení? Za všechny třeba příběh příběh Martina Diviše coby tiskového mluvčího, který se po mnoha letech ve firmě stal jejím generálním ředitelem. Také hudebníci často zmiňují svůj slow burn, když mluví o své hudební kariéře před tím, než se proslavili. Třeba Barbara Hannigan, kanadská sopranistka a dirigentka (!).
Slow burn jako pracovní styl je tedy jako taková ta americká romance: zdlouhavě, pomalu a pořádně se poznávat, dělat práci, jak nejlépe dovedu, užívat si všechno, co mi do cesty přijde, nebát se změn, mít odvahu, když to zrovna nepůjde podle mých představ. No a věřit si, že to dobře dopadne.
PS. Na příběhu Martina Diviše je pro mě zajímavá kromě SLOW BURN ještě jedna mimořádná věc. Tento člověk si na své cestě našel způsob, jak si splnit dětský sen: několikrát do týdne si odběhne od ředitelského stolu a coby pilot airbusu létá na komerčních linkách. Bravo.
Chce to vzít „slow-burn“? Chcete se stát tím vaším „pilotem“? Ale nevíte jak? Pomůžu.
O konzultaci mi napište na helena@helenatheunissen.cz
