Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

HaHaHanka
HaHaHanka
Vloženo 15. 9. 2017
Líbí se mi

Cesta domů - 10. část

HaHaHanka
HaHaHanka
Vloženo 15. 9. 2017
Líbí se mi
Cesta domů - 10. část

Cesta domů - 10. část

 

1. část příběhu naleznete zde

 2. část příběhu naleznete zde

3. část příběhu naleznete zde

 4. část příběhu naleznete zde

 5. část příběhu naleznete zde

 6. část příběhu naleznete zde

 7. část příběhu naleznete zde

 8. část příběhu naleznete zde

9. část příběhu naleznete zde

 

 

Mezi nimi jsem spatřila i Květinu. Všechny měli zavřené oči a seděly v tureckém sedu. Vůbec se nehýbaly. Jen byla slyšet nějaká zvláštní, asi meditační, hudba. Protože se nic nedělo, tak jsem si taky sedla, zavřela oči a snažila si utřídit myšlenky. Měla jsem pocit, že to trvá strašně dlouho. Ze všeho nejvíc jsem slyšela své břicho. Pak se ozval gong a děti začaly vstávat. Postupně daly všechny stoly na původní místo a někdo začal přinášet na stůl pokrmy. No hurá. Konečně se najím.

 

Stoupla jsem si do fronty na jídlo a začala si nabírat. Ani jsem si nevšimla, že Květina stojí za mnou. Šla jsem si sednout k volnému stolu. Za chvíli ke mně přišla i Květina. Neřekla vůbec nic. Jen se mírně naklonila nad jídlo a chvíli tak zůstala. Pak se dala do jídla. Nechtěla jsem se jí ptát, co to dělala, ale určitě se jí zeptám, až budeme sami. Pustila jsem se taky do jídla. Nejdříve jsem zase začala hltat, ale docela rychle jsem si vzpomněla, že můžu jíst i pomalu. A tak jsem znovu vzala do ruky kousek ovoce a opakovala jsem stejný postup, jako dříve. Začala jsem si uvědomovat, co jím. Úplně jsem se nechala unést vším tím prožíváním. Najednou jsem se podívala na Květinu a zjistila jsem, že ona už dojedla. To je zvláštní. Já jsme jedla delší dobu než ona. Teda. Tak to asi opravdu už začínám jíst pomaleji. Když jsem se podívala po místnosti, tak jsem tam byla jen já a Květina. Vůbec jsem si nevšimla, že někdo začal odcházet. No to je zvláštní. Využila jsem, že tu jsme sami a hned jsem se zeptala: „Co jsi to dělala před tím, než jsi začala jíst?“ Květina se usmála a řekla: „To jsem děkovala za to, že mám co jíst. Za to, že mám hojnost jídla a za to, že mám čím jíst. Že mám ruce, nohy, že mohu polykat, že mohu vychutnávat jídlo a že mám kolem sebe tolik dobrých lidí.“

 

Tím mě tedy docela odzbrojila. Ona je vděčná za úplně normální věci? Vždyť je má každý den. Každý den má jídla, kolik chce. Ale pak mi to došlo. Ono to opravdu není tak stoprocentní. Kde vlastně beru jistotu, že budu mít zítra co jíst, čím jíst a taky jak jíst. Když jsem se nad tím zamyslela, tak mi to už tak stoprocentní nepřišlo. Do budoucnosti vlastně vůbec nevidím. Když jsem si představila budoucnost, tak jsem najednou ucítila, jak mi začíná být těžko v břiše. Úplně se mi sevřel žaludek. A pak mi to došlo. Květina vlastně nahradila pocit strachu z budoucnosti vděčností za to, co má dnes. No to je geniální. Jen dnešek můžu ovlivnit a tím, že ovlivním dnešek, tak jen tím můžu ovlivnit zítřek. Jinak to vůbec nejde.

 

„A co jste to dělali před tím, když jsem vešla. To byla nějaká meditace?“ zeptala jsem se a netrpělivě čekala, co mi odpoví. „To bylo setkání,“ řekla a vstala. „Co že to bylo?“ řekla jsem dost zaraženě. „No, to bylo setkání.“ Znovu opakovala Květina. „Setkání,“ vyprskla jsem, „vždyť jste si vůbec nepovídali. Jen jste tu seděli. Jinak nic. To přece není setkání. U setkání se povídá, zpívá a většinou i jí.“ „Ale to nebylo setkání s jinými lidmi, ale se sebou samotným. K tomu nepotřebuješ slova. To se jen zastavíš a nasloucháš. Nasloucháš svému nitru. To ti stačí.“ odpověděla Květina a chystala se odejít. No tak to ne, to ji jen tak odejít nenechám. Už je taky na čase, aby mi řekla něco víc. „Můžeš se posadit a říci mi o tom setkání ještě něco dalšího? A taky bych ráda znala odpovědi na další mé otázky.“ řekla jsem a čekala co bude. „Dobře,“ souhlasila Květina, „teď by to už šlo.“ Co by šlo a proč by to šlo až teď, pomyslela jsem si, ale raději jsem nic neřekla a čekala, co bude.

 

Květina si sedla a začala vyprávět: „Každý člověk se musí setkat sám se sebou. A to může jen tehdy, pokud se ztiší. Pokud přestane myslet na svět okolo a začne se věnovat svému nitru. Když se člověk dostane sám k sobě, tak může začít řešit věci, které nejdou vyřešit myšlením. „Věci, které nejdou vyřešit myšlením,“ zopakovala jsem, „vždyť vše jde vyřešit myšlením. Tak nás to učili. A tak to aplikuji desítky let. Počkej, to ses asi musela splést. Asi jsem ti špatně rozuměla. Ještě jednou mi to vysvětli.“ Květina přikývla a opět začala: „Při narození každý člověk ví, co má dělat a kam má dojít. S tím se rodí. Ale jak je učen od okolí, tak na to postupně zapomíná. Ale jeho nitro na to nikdy nezapomnělo. Ono ví, kam dojít. A dělá vše proto, aby tam došlo. Jen se mu do cesty plete mozek. Ten uvažuje realisticky a logicky. A protože mozek přijal vše od lidí, ale ne od nitra, tak papouškuje to, co se naučil od lidí. Má svá pravidla a zajeté cesty a ty nerad mění. Velice často se stává, že mozek jde jinou cestou než nitro. A to člověk pozná tak, že se necítí dobře. Nejdřív je to jen takový špatný pocit, ale pak se to mění ve velký nesoulad a mnohdy až v deprese. Lidi jsou potom nespokojeni a ani neví proč. Jen ví, že to není v pořádku. Ví, že věci nejdou tak, jak by měly. A tak začnou více a více uvažovat o tom, co mají dělat. A tím se čím dál víc zaplétají do problémů. Mozek to není schopný vyřešit. Proto je důležité obrátit se na svoje nitro. To jediné ví. A to můžeš jen tehdy, pokud se zklidníš a jdeš do své vnitřní komůrky. Tam se potkáš se svou podstatou a ta ti řekne, kam směřuje. Tak je to jednoduché.“

 

„No, jednoduché bych to zas tak neviděla,“ řekla jsem nesouhlasně, „ale můžeš mi říci, jak se to dělá? Jak se jde do svého nitra.“ „Můžu a nejlepší by bylo, kdyby sis to rovnou vyzkoušela.“ pokračovala Květina a posadila se ke mně.

 

pokračování příště

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Jankkas
Jankkas 14. 6. 2020

Odpovědět
hudlenka
hudlenka 15. 4. 2020

Odpovědět
Maruš11
Maruš11 31. 3. 2020

Odpovědět
Tamara
Tamara 15. 9. 2017

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
102 481
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.