Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Tereza Schillerová
Tereza Schillerová
Vloženo 11. 6. 2019
Líbí se mi

BLOGOVÁNÍ A JEHO VESMÍR

Tereza Schillerová
Tereza Schillerová
Vloženo 11. 6. 2019
Líbí se mi
BLOGOVÁNÍ A JEHO VESMÍR

BLOGOVÁNÍ A JEHO VESMÍR

Tento článek bude takový zdánlivě pořádný, asi jako tento svět. Ale jen zdánlivě.
To legendární "ale"! Co bychom dělali bez týhle spojky, kterou obvykle sešlápneme až na zem, protože máme rádi tu jízdu nekonečných možností si vybrat, jak to vlastně chceme říct, nebo napsat. Co bychom dělali, kdyby nám najednou upadly všechny prsty a nemohly psát blogy. Co bychom dělali, kdybychom ztratili hlas a nemohli jsme mluvit, nebo i drbat a říkat, že drbání je špatný. Prsty a hlas dovedou hodně. Jsou to nástroje lásky, nenávisti, intrik, pletich, iniciativní spouštěče čehokoliv, co nedovedete odhadnout hned na začátku. Dovedou vyvinout to, co by vás ani ve snu nenapadlo, když to právě neodchytíte rozumem, intuicí, no prostě ...když si nedáte pozor. A kdo z nás dává pozor pořád? Hmm? Takže nikdo. To je jako ve škole. Chce se po dětech, aby neustále držely pozornost. Přitom my sami, my velcí (velcí! přitom děti mají větší rozum) s tím sami máme problém.

Zkuste zaměřit pozornost nyní. Pokusím se vás zaujmout tak, abyste to dočetli až do konce.

Tento rok mám jednu mantru a ta zní: NENABÍZEJ VLASTNÍ VESMÍR TOMU, KDO O TO NESTOJÍ.
Víte, to je tak, když se vás zhostí pocit, že máte tu "moc", nebo možnost, někoho zachránit, ovlivnit...pomoci. Jmenuji se Tereza a musím si stále opakovat, že jedna matka Tereza už tu byla a já nemusím být její kopie. Ne, vážně nemusím. Víte, někteří lidé umějí jenom brát. Musela jsem si tím několikrát projít.

Pořád jsem si myslela, že když se mi daří, že tím dokážu nakopnout kde koho. Kdyby jen to. Snad i všechny bo co! Než mi došlo, že tím kde koho taky dokážu i pořádně naštvat.
Jsem zdravá. Snad. Vždyť já nevím nic. Nikdo nevíme nic. Cítím se zdravá a tak to tak beru...a nevím, co bude zítra. Ta vlastní zkušenost s tím, že druhý den se vám může otočit život o 360 stupňů je hodně prožitá a ta pomyslná žiletka se mi zařízla nejen do mozku, ale i do srdce. Ale už chápu, že někdo prostě o tu mojí energii nestojí, nestojí o moji motivaci, o inspiraci, o moje slova, o mojí přítomnost, o moje psaní. I mimo sociální sítě. Vždycky jsem se vnímala tak, že když někam vlezu, že budu automaticky vnímána jako to dobro. Ale to už je asi prostě moje povaha. Prvotní srdce na dlani se do toho umí někdy zamotat.

Jednou jsem slyšela zajímavý rozhovor s naším předním psychiatrem o tom, že transakční analýza, je skvělý nástroj k tomu si uvědomit, když máte pocit, že vám někdo bere energii, tak je dobré se zamyslet, zda-li také nepřikládáte polínko do ohně. A tak jsem si uvědomila, že je to oboustranné nedorozumění a vlastně zajímavý projekt.

Jednou mě ve snu snad navštívila Nemesis. Povídaly jsme si o všem možném. Nakonec z ní vypadlo, že už jí štve být "hvězdou smrti", prý už nechce řešit odplaty a pomsty. Má už toho plný zuby. Chtěla by být hvězdou v něčem jiném. Jak já jí chápu. Díky za každý nový sen!

Nemesis nemůže za nic. Za vše může "pakomunikace". To je ta nemoc, kterou civilizace trpí. Je to nemoc, na kterou neexistuje žádný lék. Je to nemoc, která se pořád vrací. Nejvíc recidividující recidiva všech druhů a dob.
Mám podezřelý pocit, že za to mohou právě i sociální sítě. Byť mi pomohly k tomu, zažít úspěch, tak mám najednou pocit, že jsem tu omylem...až do nedávna jsem se tu cítila bezpečně, ale najednou mám pocit, že tu nejsem správně. Co vše se na těchto sítích za nějakou dobu vyvine...až příliš mnoho informací, které vlastně nepotřebuju vědět....až příliš PŘESNĚ TOHO, co neřešíte v momentě, který se nazývá skutečný problém. Vzpomínám si na tu dobu, když jsem tento blog založila. Nebyla jsem v té době na sociálních sítích nijak zvlášť aktivní. Tak nějak jsem zveřejňovala hlavně své kuchařské "umění". Myšlenka žádná. A v době, kdy se mi život zastavil, jsem byla schopná na soukromém fejsbůčku zveřejnit pár skutečných špeků z tý doby. Uf uf.
Hodně jsem se bála jít s kůži na trh, protože - světe div se, ale já jsem ve své podstatě introvert, a co se za ty tři roky odehrálo, je vlastně neskutečný. Víte, už jsem pochopila, že lidé raději sledují dramata než úspěch. Ale na druhé straně je moc hezké, jakou umějí vyjádřit podporu, a věřte mi, že to je pro nemocného člověka veliké plus a obrovská satisfakce. Sama mohu potvrdit.

Ale za poslední období jsem měla pocit, jako bych snad měla zvážit, co vlastně zveřejním, abych náhodou nenakrkla někoho tím, že jsem pracovitá, vcelku úspěšná a šťastná v tom, co dělám. To, že to prostě před sebou valím a možná to působí, že jedu až příliš na plný plyn a řítím se po té mléčné dráze jako šílená.
Tady se pak publikum rozdělí na více táborů - na ty, co úspěch podpoří tím prvním vesmírným psem a na ty, kteří úspěch prostě nepřejí, ale vkládají se do toho. A pak je tu ještě jedna malá skupina, která vás nesnáší za to, že jste zdraví. Možná si říkají, proč ona ano a já ne a začnou vámi pohrdat. Já to chápu. Když jsem byla nemocná, také jsem si říkala "proč já?"
Víte a to vše se dozvíte jen díky sociálním sítím a lidem, kteří se na vás napojí. Já mám to štěstí, že mám hlavně přející čtenáře, tedy veliký tábor, ale jsou věci, které nevidíte, o kterých nevíte a věřte mi, že bych o nich raději nevěděla ani já. Ale všude je něco, co si budeme povídat.
To není stěžování si, to je jen letem světem z mého blogování.


A řeknu vám jedno: kdo si co o kom myslí, tedy i o mně, s tím, si každý prostě musí poradit sám. Je mi obecně líto, když někdo nařkne někoho z čehokoliv, aniž by znal souvislosti a zejména ty, kdo blogují právě o své zákeřné nemoci ze: zviditelňování se. Mně se to stalo sice jen dvakrát, a je mi bohužel jasné, že se to nestalo jenom mě....Nedělejte to. Je to smutné. Ba co...je to na dřeň. Kdo by se chtěl zviditelňovat kvůli nemoci? Závidět někomu nemoc? Vždyť je to jen terapie sdílením, ve které se spousta lidí najde a já jsem nechtěla  sdílet jen pláč a skřípění zubů. Je to logické, když se člověk odrazí od toho pomyslného dna. Objevila jsem cestu a směr, který mě baví. Pak už to prostě jede.
A není všechno tak, jak se na sociálních sítích zdá. Za vším je něco, za vším je i hodně práce, času, nervů, odhodlání, překonávání sebe sama, spousta schůzek, telefonátů, emailů, pouštění se na tenký led...V tom zákulisí lítá plno emocí, strachů, úzkostí, ale i radostí, nadějí a také zaměstnání na plný úvazek. Všude existují složenky, hypotéky, závazky. Všude chleba o dvou kůrkách.

Život je taková zvláštní hra, nebo film. Každý tu máme zjevně svoji roli a také ji hrajeme. Ok, tomu bych ještě rozuměla. Rozumím i tomu, že se lidé do určitých rolí dokáží i dobrovolně stylizovat. Vyzkouší si je a pak jdou od nich pryč a stylizují se zase do dalších. Testujou.

No...a ti, kteří se mnou úzce spolupracují, nebo moji kamarádi, tak ti vědí, že jsem rázný a neoblomný těleso, který umí bejt i tvrdohlavý..., ale mají mě rádi, protože je se mnou na druhé straně taky docela prdel a je na mě spolehnutí. Oni o mně ledacos vědí i já o nich. Jsem tu na dobu určitou, vy také...a to okolí, který to se mnou vydrží, je na tom úplně stejně. A ten vesmír...o kterým jsem psala na začátku. To je ten vesmír, který jim zjevně nevadí.

A jinak obecně si myslím, že o vesmír toho druhého stojí lidi tehdy, když si jej dobrovolně najdou. Nikomu se nedá nutit. Byla jsem už taky v pár vesmírech a v některých si lítám už celý roky, protože se mi tam líbí, jiné vesmíry jsem musela opustit, a jiné mě čekají. Vždyť v těch cizích vesmírech jsme jenom na návštěvě a vždycky máme možnost z nich odejít.

Nikdo přece nechce být tam, kde se necítí už dobře. A toho fejsbůčku by si člověk měl dávkovat taky přiměřeně, aby nepřibral až příliš mnoho z toho, co mu vlastně nedělá dobře.

A kdo chce letět tím mým vesmírem pořád dál i v roce 2019, tak mi tady tu lajku nechte. Pro blogery je důležitá. Protože já vás tu chci už hlavně bavit. Ať už je název blogu jaký je, pořád je to hlavně deník.
Tak či rak, je to tak. Prostě deník jedný bláznivý ženský, které ta mléčná dráha, po níž to všechno valí, ještě nezkysla.
Hawk.

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.

ŽENY s.r.o. v číslech

1
žena na začátku (naše Eva)
3.
rok startujeme v novém
10
regionálních Pracoven ŽENY s.r.o.
3 000
žen v průměru na jedné akci v OC
84 239
registrovaných inspirativních žen
2 922
testovaných produktů
43 290
odeslaných produktů
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.