Bylo léto a byli jsme s Kubém na chalupě. Všichni odjeli, tak jsme tam zůstali sami. Hned ráno si vymyslel, že chce mléko. Udělala jsem mu ho a šla na záchod. V domnění, že si poklidně popíjí v posteli, jsem nezapnula radar a bezmyšlenkovitě seděla. V tom se ozval šílený smích a Kubé mě zabouchl. Dveře neměly kliku. Byla to vteřina. Super, co teď? 
Já: „Kubíčku?“
Kubé: „Áno?“
Já: „Je tam někde položená klika?“
Kubé: „Áno.“
Já: „A mohl bys ji zvednout, vybrat tu správnou polovinu a nasadit ji do té malé dírky ve dveřích?“
Kubé: „Áno.“
(Jasně, můj geniální, ani ne dvouletý syn vybere správnou polovinu kliky, zvedne ji, nasadí ji do dírky ve dveřích a otevře mi. Chápejte, ještě jsem neměla ranní kávu.)
Můj vynikající plán nevyšel. To už se za dveřmi začalo ozývat zoufalé: „Maminka, maminka.” Fajn, jsem přeci superhrdina. Zavřela jsem mísu, vylezla na ni a vykoukla malým průzorem mezi záchodem a sprchou (díky bohu, že to na chalupě takhle je). Tam vidím stojící malou postavičku v pyžamu, jak nadšeně tleská a radostně volá: „Maminkaaaa!“
Tak jo! Co teď? 
Já: „Kubíčku? Je tam někde taková bílá stolička?“ (To jsem mimochodem věděla, že tam někde je :-)).
Kubé: „Áno!“
Já: „Tak ji vezmi, dones ji do sprchy, zvedni ji a dej do sprchového koutu.“
Kubé se děsivě zachechtal a řekl: „áno“ a stál dál :-D.
(Znovu opakuji, že jsem ještě neměla kávu. Každopádně musím uznat, že mám po ránu dobré nápady :-D).
Mám dvě možnosti. Přelézt zeď otvorem u stropu s jistou vyhlídkou smrti nebo přinejmenším zmrzačení. Nebo dostat dítě ode dveří a jako Rambo dveře vyrazit. Jelikož zvažuji i škody na majetku, volím první možnost. 
Jednou nohou stojím na míse, druhou mrštně vyhazuji nad hlavu a snažím se prsty na noze zachytit zdi. Vystřeluje mi šílená bolest ve stehně: „Určitě jsem si natrhla stehenní sval! Najdou mě viset na zdi, zamčenou na záchodě!“ Kubé bouřlivě tleská a radostně volá: „Maminkaaaaa!“ Dodává mi to odvahu: „Tak ale, když jsi zvládla porodit, dostaneš se i ze zamčeného záchodu!“
Vší silou se přitahuji rukama. Upozorňuji, že polonahá, jen v tričku a kalhotkách. Sedím nahoře. Spíše ležím. Není tam prostor. Kubé leze do sprchového koutu a vypadá to, že mě chce chytit. Hlasitě mě povzbuzuje: „Hop, hop, hop!“ Podaří se mi ho zahnat na ústup a s odhodláním přehazuji druhou nohu na druhou stranu. Tělem ležím nahoře na zídce s neopracovaným betonem (nebo co to je, každopádně to bolí) a nohy mi visí dolů: „Kubíčku, drž nám palce!“ Kubé napodobuje zvuk sanitky.
Sunu se směrem dolů. AUUU…. Tělo skoro dole, a nahoře mi zůstalo prso! Jak je to možné? Kojily jste? 😀 Není cesty zpět. S úpěním dopadám na dno sprchového koutu. Krvácím, jsem celá sedřená, ale Kubé nadšeně tleská. Jsem superhrdina. Minimálně v jeho očích ještě aspoň na pár let :-). 
A poučení? Musíte mít kliku, abyste neskončili v…
Jdu si dát kávu…
 

Sledujte nás na Facebooku nebo na blogu

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account