Co myslíte, je dobrý mít k běhu parťáka? Ano nebo ne? U mě bylo jasný, že ne. Čímž končí dnešní příběh a má motivační zkušenost pro ty, co ví, že parťáka rozhodně ano. Nic ve zlém, všechno je jen a jen na nás a na tom, jak to prostě máme.
BĚŽEC SAMOTÁŘ
Já začala s během jako samotář, takže další řádky jsou pro ty, co jsou na tom podobně. Důvody, proč nemít v běhu parťáka, můžeme mít různý.
Můj prvotní byl, že to je čas pro mě, jen a jen pro mě, takže velká novota a svátost. Samotný běh se stal mým parťákem.
Další důvod jsem už zmiňovala v minulých příspěvcích – svědky svých ufuněných chabých výkonů jsem nepotřebovala. Navíc bylo pro mě zásadní zvedat zadek tak, jak mi to vycházelo a jak jsem si to stíhala krátkodobě plánovat. Nasadila jsem krycí kšiltovku, brýle a šla.
No a pak přidám i ten aspekt, který možná znáte ze společných kafat. Vaše spoluběžkyně nemusí mít třeba svůj den a pak celou dobu můžete poslouchat nešťastný story, co už jste slyšela iksypsylonkrát. Já si to prostě nechtěla přenést na trať. Stačilo, co jsem slyšela v těch minutách, kdy kolem mě projížděly v tandemu kámošky matky na in-linech. Slyšet to bylo půl kiláku před nima i za nima a rozhodně neřešily, jestli tam někde je taky někdo další, natož nějaká běžící Helena, co si přesně od těchhle starostí přišla vyčistit hlavu.
PRVNÍ SPOLUBĚH
Asi tak po roce běhání, když jsem už automaticky v rozhovoru sousedce zmínila, že už musím domů, že jdu běhat, zajiskřily jí oči, že by šla taky. Že se k tomu nemůže dokopat, že občas chodí na in-liny, jen že by potřebovala pravidelnej pohyb. Že chce taky zhubnout a taky se cítít líp. Padly i takový ty pěkný slova, jak jsem dobrá, že to dávám atd. Bylo to najednou moc fajn a na společný výběh jsem kývla.
Začátek byl nad očekávání příjemnej. Bylo to pro mě nový, sousedka fantastická a usměvavá. Po startu jsem si řekla no co, pokecáme si. A kecáte. Po prvním kiláku furt kecáte. Ona trošku rudá, trošku hlasitějc dýchá, ale mluví a zvládá. Druhej, třetí kilák beze změny. Tak jo, co bude dál, stále běžíme, ona stále zvládá, můj okruh tímhle zpravidla končil a hurá do auta a do sprchy. Maličko zpomaluju, vyčkávám na reakci, hovor trošku ustává. „Vezmem to ještě k tomu druhýmu konci vesnice, ne?“, ozvalo se vedle.
Cože???
Tak jako že ustála jsem to. Ještě i dveře od baráku jsem si odemkla a pak už asi nevim. Jak je tohle sakra možný??? Běhám 3-4x týdně tři kiláky, dole asi 4 kila. Vrchol mého ročního snažení, ze kterýho jsem měla fakt radost, skoro pohřbil jeden výběh s totální neběžkyní, která na poprvé uběhla skoro dvojnásobek toho, co já zdolávala rok… …a ještě si u toho zvládla se mnou celou dobu povídat?…
…
Další den jsem nevybíhala, šla jsem až za pár dní. V tý vzpamatovávací pauze jsem chroupala, co se to vlastně událo.
DÍKY ZA KAŽDOU ZKUŠENOST A TUHLE OBZVLÁŠŤ
Teď zpětně vím, že i moje tehdejší závěry byly správný. Řekla jsem si:
1. Nesrovnávej se! Každá jsme jiná a každá jsme na tom i fyzicky i psychicky úplně jinak. Co vydrží nebo zvládne jedna, nemusí vydržet nebo zvládnout některá další.
2. Běh ti pomáhá zhubnout, ale objevilas pravidelnej pohyb na vzduchu. Dělá to s tebou zázraky. I když ostatní mohou vydržet delší nebo náročnější trasy, třeba zas nezvládnou běhat pravidelně. Ty sama víš, že pohybovat se pravidelně chceš a že klíčem je najít rovnováhu ve tvým životním tempu, a to už napořád.
3. Rozhlašuj klidně do světa, že běháš, i kdybys stále ještě běhala za indiánku. Nemusíš čekat na to, až uběhneš 5 kiláků v kuse. To kdybych si někde tehdy nepřečetla, tak to nevím. Ono to totiž zafunguje na podvědomí a až se ti jednou nebude chtít zvednout zadek, vnitřní čertík zašeptá a půjdeš. Jsi přece běžec a slyšela jsi to i na vlastní uši. A rozhodně říkáš pravdu!
Mimochodem, nic se neděje náhodou, že jo? Právě tenhle zážitek mě nakopnul posunout se dál. Od tý doby jsem si začala dávat okruhy dva. Holt všechno je k něčemu dobrý. Když jsem poprvé (zase za samotáře) dobíhala druhej okruh, rozbrečela jsem se. Normálně se mi spustily hrachy po tvářích. Až taková jsem měkkota.:-) Ale byla to čistá, byť stále dost vyčerpaná radost.
Dáte to taky, věřte si! A bude to zas s dalším okruhem navrch #betterandbetter!
Papa,
Helena
O MNĚ A MÉM MOTIVAČNÍM PROGRAMU PRO NEBĚŽCE
Běhání pro mě bylo utrpení už puberty. Nudilo mě to a nešlo mi to. Ale dala jsem to. Běhám už více než pět let a za tu dobu jsem natrvalo zhubla 8 kilo a pravidelný výběh je pro mě tak samozřejmý jako pít ranní kafe. Potvrzuju, že jediný, co funguje, je zvednout zadnici a jít. Svůj postup, jak nejen začít, ale u běhu i vytrvat, jsem pilovala krok za krokem. Svoje vychytávky a fígle zpracovávám do MOTIVAČNÍHO PROGRAMU PRO NEBĚŽCE, který bude za pár týdnů hotový. Hodlám to brát s humorem a ukázat vám, jak jsem se jako běžec ultralajk poprala se svými mindráky i bariérami sama. A že jich bylo. Ale bylo i tolik momentů, kdy mě běh podržel a odměnil, že věřím, že to smysl má.
Potkat se můžeme i na mých stránkách betterandbetter.cz nebo na instagramu zde.
