Po počátečním šoku z toho, že se z nás přes noc stali chalupáři, jsme se vrhli směle do práce. A nebylo jí málo.
Stáli jsme těsně za brankou a drbali si hlavy. Vykročili jsme tedy pravou nohou. Ten krok byl malý pro člověka, ale právě tím jedním krokem jsme se ocitli o několik stovek let v minulosti. Zhýčkáni centrálním topením, teplou vodou, obklopeni myčkou, pračkou…záchodem, jsme se náhle ocitli tváří v tvář obrazu, jak asi bydlili naši předkové.
První týdny jsme se stravovali převážně tím, co lze opéct na ohni. Jen s tím rozdílem, že jsme nemuseli lovit mamuty nebo dloubat v zemi chutné kořínky. Vozili jsme si převážně buřty, párky a cokoliv, co se dá zabalit do alobalu. Vzhledem ke skutečnosti, že mytí nádobí se muselo provádět dvoumužně – jeden stál u pumpy a pumpoval a druhý musel strpět nehorázně studenou vodu, aby ošplíchl špinavé nádobí, jsme veškerý myslitelný jídelní servis volili v papírové formě.  Uvnitř jsme bojovali s pavučinami minimálně od tarantulí, myšími bobky a vlhkostí. Boj byl napůl vyhrán ve chvíli, kdy jsme si konečně dali jinou kávu, než tu z termosky…
Venku na nás čekala nezkrocená džungle. Po likvidaci všech možných a nemožných plůtků, přepažení, chodníčků a cestiček do nikam, jsme se vrhli na drobné terénní úpravy. K tomu všemu hořely všude ohně. Já se velmi ochotně ujala role správce světla a opírajíc se o vidle jsem hlídala, aby se plameny nešířily do okolních objektů. Zároveň jsem se zájmem sledovala pobíhající rodiče, kteří nosili stále více a více zemědělských nástrojů a mizeli za rohem jedné ze stodol. Když táta vynesl otěže a chomout, zahodila jsem vidle a oheň neoheň jsem se šla podívat, co se bude dít.
Vykopávání pařezu není tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Ohledala jsem objekt, zda v něm nepřebývá Křemílek s Vochomůrkou a po limitu, který jsem jim stanovila pro záchranu, jsme se jali kopání. Krumpáč, motyka, rýč a posléze jsem jako s olympijským ohněm přiběhla i s hořícími vidlemi. Pařez se ani nehnul… Výjev, který následoval, by byl jistě hoden do obecní kroniky. Jen s tím rozdílem, že jsme netahali řepu a nepřišla na pomoc ani žádná babka a už vůbec ne žádná kočka či myšička. Po dvoudenním kopání, pláči a foukání mozolů jsme pařez přeci jen dobyli. V potu tváře jsme se poplácali po ramenou a se zděšením zjistili, že za dalším nesmyslným plůtkem jsou další dva…
 
Monika

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account