avatar
Eva Pitnerová
vloženo 20. 9. 2018
Líbí se mi

1. z cyklu rozhovorů – Příběhy s nadějí – Blanka, holka s bulimií, dnes peče pro stovky lidí.

avatar
Eva Pitnerová
vloženo 20. 9. 2018
Líbí se mi
1. z cyklu rozhovorů – Příběhy s nadějí – Blanka, holka s bulimií, dnes peče pro stovky lidí.

1. z cyklu rozhovorů – Příběhy s nadějí – Blanka, holka s bulimií, dnes peče pro stovky lidí.

Příběh jejího dětství je příběhem nás všech. Jak říká Klaudie Fachinelli: „CO SE DĚJE JEDNÉ Z NÁS, DĚJE SE VŠEM“. Naše kolektivní vědomí je plné bolavých příběhů. Takových, které vypadají, že v nich není naděje. Znám ale příběhy žen, které se z bez-naděje dostaly do stavu spokojenosti a dokonce i úspěchu. Dnes ti přináším první rozhovor s ženou, která si svůj život proměnila. Když to zvládla ona, tak věř, že i ty. Nech se inspirovat na své cestě jejím příběhem.

Blaničko, mohla by ses čtenářkám představit a poodhalit kus svého příběhu? Konkrétně mě zajímá tvé dětství a dospívání. Jak jsi se jako dítě cítila? Jaká situace se nejvíce dotkla tvého sebevědomí?

Od raného dětství jsem se cítila divná. Téměř nikdo si se mnou nechtěl hrát. Měla jsem jen jednu kamarádku a myslím, že to byl důvod, proč jsem na sebe upozorňovala a podle ostatních se chovala i nevhodně. Byl to začarovaný kruh. Dnes si myslím, že to, jaká jsem byla, ovlivnila i minulost mého rodu.  Babička byla tvrdá bojovnice proti komunismu.  Díky tomu se moje mamka nedostala do školy, na kterou si přála jít. Vnímám v tom souvislost se svými pocity, že jsem divná a nikam nepatřím. Obě ženy ho totiž měly také.

Když mi bylo asi 5 let, onemocněla mamka na rakovinu. Přestože se vyléčila, zanechalo to na ní ještě další šrámy. Zahořkla a bylo s ní těžko vyjít. Měla jsem naštěstí krásný vztah s otcem. Byla jsem pro něj sluníčko a on pro mě můj vesmír. Bohužel to netrvalo dlouho a tatínek zemřel, když mi bylo 14 let.

Zůstala jsem sama s mamkou. Sourozenci byli už z domu a já musela pomáhat. Jít na školu jsem nemohla stejně jako ona, musela jsem jít na cukrařinu. Tentokrát to však nebylo kvůli režimu, ale protože jsem musela pomáhat s dobytkem a kolem usedlosti.

V té době jsem k sobě cítila obrovskou nenávist a život mě nebavil. Bylo toho na dospívající holku prostě moc.

Vzpomínám si, že jsi měla poruchu příjmu potravy a deprese. Proč si myslíš, že se to dělo?

Ano, pamatuješ si to dobře. Byla to doba, kdy komunismus skončil a mamce vrátili pole, pozemky, les i krávy z restituce. Na dvě ženský toho bylo moc. Pomáhala sestra se svým manželem, ale po šílených hádkách s mamkou se rozešli ve zlém. V té době jsem se cítila pořád sama, opuštěná, ošklivá a tloustnoucí. Na cukrářské praxi jsem zjistila, že sladké mě uklidňuje. Zanedlouho jsem se s ním doslova cpala.

Pár minut mi bylo hezky, ale pak přišly pocity hnusu. Postupně jsem se za to nenáviděla. Za jeden rok na praxích jsem přibrala 12 kilo. Neuměla jsem si s tím poradit, tak jsem začala jídlo zvracet.

Bloudila jsem v kruhu. Pocit osamění, nelásky jsem zajídala sladkým. Přejídala jsem se a užívala si chvíli blaha, ale pak přišlo zvracení a pohrdání sebe samou. Tak to šlo pořád dokola.  Na internátu, ale i doma, jsem trpěla depresemi. Nechtěla jsem chodit mezi lidi. Někdy jsem zase předstírala, že jsem úplně v pohodě a byla společenská.

Po 3 letech bulimie jsem byla hospitalizovaná v nemocnici v Hradci. Nikdy to už nechci zažít. Jezdila mě navštěvovat celá třída a všichni mi najednou drželi palce, abych se z toho dostala. Nemohla jsem je zklamat. Dlouho po propuštění mě na internátu hlídali spolubydlící. I díky nim jsem se z toho dostávala.

 

Kdy sis uvědomila, že je potřeba změnit svůj přístup k sobě? Prozradíš čtenářkám, co ti nejvíce pomohlo?

Po cukrařině jsem šla studovat potravinářskou technologii a poznala svého manžela. Nemohla jsem uvěřit, že se někomu líbím a že o mě stojí. Necítila jsem se ve svém těle vůbec dobře, a tak mě to překvapovalo. Po škole jsme se vzali. Začala jsem péct dorty pro kamarádky a jezdit na kurzy.

Pak se mi stal úraz s rukou – prsty. A to mi dalo čas přemýšlet. Byla to doba, kdy jsem byla nešťastná v zaměstnání.

Někdo mi v té době na tebe dal kontakt, že bys mě mohla nasměrovat. Zašla jsem za tebou a poprvé v životě mi nevadilo, že mi někdo říká slova bez obalu a hodně upřímně. Úplně jsi mě přitáhla. Přihlásila jsem se do tvého kurzu vykládání karet a na každé hodině jsem se o sobě dozvěděla spousty věcí.

Dovolila jsem si ty informace k sobě nechat proudit a proudit. Když jsme během kurzu probírali naše sny a touhy, přiznala jsem vám, že je moje touha spojená s podnikáním a s tím mít vlastní podnik.  Přála jsem si být v pečení svobodná a cítila jsem, že mě to bude naplňovat.

Odvahu jsem získávala postupně, ruku v ruce s tím, že jsem si začala více věřit. Uvědomila jsem si, že mi asi i vesmír říká „JDI DO TOHO!“, když mi s rostoucím sebevědomím rostly i počty objednávek.

Takže tehdy ses rozhodla realizovat svůj sen – mít vlastní cukrárnu?

Ano. Bylo to právě v té době. Musím se přiznat, že ta touha sílila s tím, jak sílil odpor k mému nadřízenému. V hlavě se mi rodil sen mít vlastní Sušenkárnu. Já ho nenechala jen ve své hlavě a začali jsme ho s manželem realizovat.

S jakými strachy ses musela vypořádat? Jak jsi zvládala své pochybnosti a kdo ti byl oporou?

U nás ve vsi byla bývala prodejna potravin, opuštěná a zpustlá. Svépomocí jsme to dali s manželem dohromady a po zkolaudování jsem měla svoje království.

Nejdřív mě však čekalo překonat různé strachy. Třeba strach, aby mi úředníci schválili projekt přestavby bývalého obchodu na výrobnu. Řešila se voda a její testy.  Pak aby po zaplacení všech měsíčních nákladů a surovin zbylo na mou výplatu.

Pochybnosti a strach musí člověk zažít, váží si pak zákazníků, kteří se vracejí a jsou spokojení

Jak jsi pracovala na svém sebevědomí? A pomohlo ti plnění snů sebevědomí posílit?

Myslím, že na sebevědomí neustále pracuju. Pořád se učím. Samozřejmě že mi pomohlo plnění mého snu.  Musela jsem čelit různým výzvám. Nebyla jsem na ně ale sama. Pomáhal mi můj muž. Skrze svůj splněný sen se realizuji. Dělám někomu radost a to je to, co mě nejvíce těší. Navíc si užívám, když vidím, jak se má práce líbí a hlavně chutná.

Jak dnes vidíš své minulé já a své současné já? Najdeš třeba tři věci, za které jsi svému minulému já věčná? A za co jsi vděčná teď sama sobě?

Minulé Já je zamindrákovaná holka, která si pořád na něco hraje a je nešťastná ze svého života.

Moje dnešní Já je sebevědomější. Vnímám se jako někdo, kdo je na dobré cestě. Jsem odvážnější, upřímnější, už nelpím tolik na dokonalosti a kráse

Minulému Já vděčím za osahání si dna, získání síly, uvědomění si a poučení.

Svému dnešnímu Já vděčím za nadhled, vnitřní klid a lásku, kterou se snažím ve svém životě neustále cítit kolem sebe i v sobě.

Děkuji ti za tvé otevřené odhalení a sdílení se ženami. Uvědomuji si, že není jednoduché se ve veřejném prostoru takto odhalit. Uvědomuji si, kolik tě to stálo. Jsem (jsme) ti za to moc vděčné. Jsi inspirací. Pokud bys chtěla na rozloučenou čtenářkám něco napsat a nějak je podpořit, máš teď možnost.

Myslím, že největší klid v duši, který zažívám až poslední dobou, nastal až po smíření se s mámou. Ráda čtu-jak profesní knížky o stravování a jídle, ale také i duchovní knihy. Každá kniha mi něco dává. Kniha od Brandon Bays – „Cesta“ mi pomohla se smířením se v sobě s mamkou. Pomohla mi s odpuštěním a nalezením lásky k mámě. A to vše až po 6 letech po její smrti.

Poslední věc, kterou bych chtěla říct, je to, že splněný sen, který žiju, není na prvním místě. Uvědomila jsem si, že je to především moje rodina. Neustále se učím balancovat mezi rodinou, prací a odpočinkem.

 


Nádherné dorty, že? Asi bych ani nechtěla odolávat 

Luxusní na pohled i na jazyku.

Tudy se dostaneš na její web>> Klikni <<

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
avatar
hašlerka1 21. 9. 2018

šikovná

odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

1
žena na začátku (naše Eva)
3.
rok startujeme v novém
9
regionálních Pracoven ŽENY s.r.o.
68 333
registrovaných inspirativních žen
2 889
testovaných produktů
108 807
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.