Víte čemu se říká zatracená smůla? Jedete si ve Švýcarsku po dálnici. Najednou se objeví cedule na začínající zúžení z důvodu údržby silnice. Zůstanete proto ve svém pravém pruhu, jen snížíte rychlost, stejně jako vždy. Jenže najednou rána a předemnou v čelním okně “pavouk” jak blázen. Údržba silnice spočívala v tom, že sekali trávu na travnatých úsecích mezi sjezdy. A nějakému “šikulovi” vystřelil zpod sekačky šutr přímo do mého okna. Zastavila jsem tedy v odstavném pruhu a vydala jsem se za oním dělníkem, abych se s ním domluvila o sepsání protokolu pro policii na celnici, aby mi nedělali problém a já mohla dojet alespoň na víkend domů a do servisu, nechat okno vyměnit. Milí zlatý mi ovšem řekl, že na tohle musí zavolat šéfa, ten přiveze protokol, sepíše mi to a vydá. No krása, takže perfektní zdržení. Ale tu půl hodinu jsem si na šéfa počkala. Přijel, chtěl po mě zelenou kartu, techničák a moje doklady, aby byli i oni krytí v případě, že bych to dala na polici, aby neměli problém. Vyhověla jsem jim, u dopravní nehody, nic neobvyklého. Prostě vše šlo jako u běžné nehody. Takže vypsal celý formulář o nehodě, co měl, to bylo v pořádku.
Problém nastal, když jsem si řekla o své doklady zpět a o kopii protokolu. Nechtěl mi vrátit ani jedno, ani moje doklady, ani formulář a ani doklady od auta, když jsem chtěla vyndat mobil z kapsy a zavolat policii nebo šéfa o pomoc, snažil se mi z rukou vytrhnout i telefon a pořád opakoval, že já tam s nimi už zůstanu a pokračovat nebudu. Když už si dovolil na mě sahat, dovolila jsem si to taky, asi hodinové mordování, nervy na dranc, ale doklady jsem měla zpět a kupodivu jsem byla i v autě, ale tím to nekončilo, protože tenhle hajzlík, mi stál ve dveřích, nechtěl uhnout a když jsem chtěla dát klíčky do zapalování, chtěl mi sebrat i ty klíčky. Navíc se neustále usmíval takovým slizským pohledem, cosi mrmlal a mě jako nekuřákovi, vydechoval kouř od cigarety do auta. Zoufalá, rozklepaná, vystresovaná s vidinou nejděsivějších scénářů o takovýchto případech z kriminálek, jsem už nevěděla co.
Záchrana přišla nečekaně od neznámého kolegy, jízdou rychlou jako krok želvy jel těsně okolo mého auta a ustavičně troubil, takže přiměl tohodle blbce přivřít dveře a přimáčknout se k auta. Ale abych mu nemohla zavřít, nechal v mírně pootevřených dveřích rameno. Když kolega projel, otevřela jsem dveře, švihla ho jimi přes rameno, zabouchla jsem a zamkla. Tak strašně se mi klepali ruce, že jsem se nemohla ani klíčkem trefit do zapalování, rychle jsem nastartovala a chtěla jsem odjet, ale dva dělníky jsem měla před autem a tenhle mi visel na dveřích a sklopil mi zrcátko, abych neviděla na dálnici a bála se tam vjet. Když se mi podařilo dát klíček do zapalování a nastartovat, začal mi mým vlastním zrcátkem bušit do okýnka a pokoušel se ho rozbít ještě i bušením pěstí. Absolutně zoufalá jsem couvla a i bez zrcátka jsem vlítla do dálnice s tím, že mít rozmlácený auto a nebýt tam sama, je pořád lepší, než tam s nimi zůstat. On ze dveří při couvání seskočil a já při vjetí na jediný pruh dálnice, kde byla rychlost omezená na 70km/h vlítla hlava nehlava a čekala jsem ránu. Naštěstí vše klaplo a já odtud pádila jako by mi hořel koudel u prd…
Jako nekuřák jsem vyklepaná jak startka na hranicích vypila na jeden zátah kafe, zajedla to tabulkou čokolády, asi hodinu jsem to rozdýchávala a pak zavolala šéfovi, co se stalo, bral to s mnohem větším klidem, než jsem čekala. Neřešil okno, neřešil auto, prý jen ať si v klidu dojedu až se budu na to cítit. No šok jsem měla slušnej, papíry jsem si vyclila, díky bohu, i bez problémů vyjela z celnice bez povšimnutí mého krásného okna. A na druhý den dojela domů. “Drobeček” (jméno mého služebáku) šel rovnou do servisu na výměnu skla.
A myslíte si, že jsem snad na Švýcarsko zanevřela po tomto zážitku a už se tam nikdy nechtěla vrátit? Kdepak, v úterý ráno už jsme na Švýcarských hranicích znovu vyclívali a těšili se na ty krásy přírody a na dobrodružství, co ještě zažijeme.
Foto z toho jak dopadlo mé čelní okno.
