V našich končinách je příchod Ježíška jednoznačně radostnou událostí. Děti se těší na dárky a my ostatní na to, co si pokaždé navzájem přejeme – mír, klid, pohodu, štěstí a ty, které máme rádi, kolem sebe. Ale není tomu tak všude. Pojetí Vánoc se mnohde od toho našeho zásadně liší.

Já si to poprvé uvědomila při čekání ve frontě na vstup do jeskyňky, kde se měl Ježíš Kristus podle tradice narodit, v chrámu Narození Páně v Betlémě. Fronta byla relativně krátká, protože co je to slabá hodinka vzhledem k tomu, že jsem tam byla o Vánocích. Rozhlížela jsem se kolem a prohlížela jsem si ikony na stěnách. Ano ikony, v chrámu Narození Páně totiž nic jiného než ikony nenajdete. 

Není tam nic, co by se třebas jen zdaleka podobalo obrazům Klanění tří králů od Botticelliho, da Vinciho, Dürera, Tiziana nebo mého oblíbeného Hieronyma Bosche. Nic, vůbec nic takového! Tak to byl pro mne docela šok. Přiznávám.

Důvod je jednodušší, než byste možná čekali. Chrám Narození Páně totiž z velké části patří řeckým a arménským křesťanům. Římští katolíci v něm mají jen malý kousek, v podstatě jen jeden oltář a to je skoro všechno. To je překvapení, viďte? Takže ikonostas (stěna s ikonami), ikony, všude zavěšené lampy…prostě to, co známe např. z řeckých kostelů nebo ruských pravoslavných chrámů.

Tím ovšem netvrdím, že by se mi mnohé ikony nelíbily! Právě naopak. Narození Ježíše Krista však zobrazují jinak, než jsme zvyklí. Zjednodušeně řečeno pravoslavná a ortodoxní část Evropy vidí Ježíšův příchod na svět jako jeho první krok k hrobu. Proto je Děťátko zobrazováno jako malý dospělý, je zabalený do plenek, které až moc připomínají pohřební rubáš a jesličky jsou hranatá truhlička. Svatý Josef je hluboce zamyšlený, s hlavou skloněnou, je to starý unavený muž. Celá scéna je většinou vážná, v tlumených barevných tónech, není tam chlév, ale skála a jeskyně.

A co mě neznalou východní liturgie na těch ikonách nejvíc zarazilo, bylo, že Marie se většinou dívá někam mimo své dítě, nebo se přímo od svého dítěte odvrací a hledí na druhou stranu. Jako by ani neměla z jeho narození radost. Divné, alespoň pro mě – matku a babičku určitě.

 

0 Komentářů

Napište komentář

V našich končinách je příchod Ježíška jednoznačně radostnou událostí. Děti se těší na dárky a my ostatní na to, co si pokaždé navzájem přejeme – mír, klid, pohodu, štěstí a ty, které máme rádi, kolem sebe. Ale není tomu tak všude. Pojetí Vánoc se mnohde od toho našeho zásadně liší.
Já si to poprvé uvědomila při čekání ve frontě na vstup do jeskyňky, kde se měl Ježíš Kristus podle tradice narodit, v chrámu Narození Páně v Betlémě. Fronta byla relativně krátká, protože co je to slabá hodinka vzhledem k tomu, že jsem tam byla o Vánocích. Rozhlížela jsem se kolem a prohlížela jsem si ikony na stěnách. Ano ikony, v chrámu Narození Páně totiž nic jiného než ikony nenajdete. 
Není tam nic, co by se třebas jen zdaleka podobalo obrazům Klanění tří králů od Botticelliho, da Vinciho, Dürera, Tiziana nebo mého oblíbeného Hieronyma Bosche. Nic, vůbec nic takového! Tak to byl pro mne docela šok. Přiznávám.
Důvod je jednodušší, než byste možná čekali. Chrám Narození Páně totiž z velké části patří řeckým a arménským křesťanům. Římští katolíci v něm mají jen malý kousek, v podstatě jen jeden oltář a to je skoro všechno. To je překvapení, viďte? Takže ikonostas (stěna s ikonami), ikony, všude zavěšené lampy…prostě to, co známe např. z řeckých kostelů nebo ruských pravoslavných chrámů.
Tím ovšem netvrdím, že by se mi mnohé ikony nelíbily! Právě naopak. Narození Ježíše Krista však zobrazují jinak, než jsme zvyklí. Zjednodušeně řečeno pravoslavná a ortodoxní část Evropy vidí Ježíšův příchod na svět jako jeho první krok k hrobu. Proto je Děťátko zobrazováno jako malý dospělý, je zabalený do plenek, které až moc připomínají pohřební rubáš a jesličky jsou hranatá truhlička. Svatý Josef je hluboce zamyšlený, s hlavou skloněnou, je to starý unavený muž. Celá scéna je většinou vážná, v tlumených barevných tónech, není tam chlév, ale skála a jeskyně.
A co mě neznalou východní liturgie na těch ikonách nejvíc zarazilo, bylo, že Marie se většinou dívá někam mimo své dítě, nebo se přímo od svého dítěte odvrací a hledí na druhou stranu. Jako by ani neměla z jeho narození radost. Divné, alespoň pro mě – matku a babičku určitě.
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account