Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Špaková je už taková
Špaková je už taková
Vloženo 25. 11. 2015
Líbí se mi

Afghánistán? Jedině v pancéřovém oblečku a s otevřeným srdcem!

Špaková je už taková
Špaková je už taková
Vloženo 25. 11. 2015
Líbí se mi
Afghánistán? Jedině v pancéřovém oblečku a s otevřeným srdcem!

Afghánistán? Jedině v pancéřovém oblečku a s otevřeným srdcem!

„Lůco, bude to prostě buď, anebo.“ 

Slova mé kamarádky Hanky, kterými mi před cestou do Afghánistánu chtěla zvednout náladu, mě na letišti v Kábulu doprovázela až k pasové kontrole. 

Buď, anebo…

Kdy naposledy jsem asi měla pocit, že mám své vaječníky až v krku? Snažila jsem se vylovit jakoukoliv stresující situaci v mém životě, která by mě aspoň v mysli teleportovala od celní přepážky. 

Už vím! Sladkých 19 a má hořká zkušenost s těhotenským testem. Kdyby se to tenkrát posralo, tak z mé dělohy vykoukla další hlava.  

Pokud se ovšem něco posere v Afghánistánu, bude má děloha zasypaná hromadou hlíny. 

Kolem naší čtyřčlenné skupiny, připomínající vzhledem pokračování filmu Osobní strážce (tři holohlavci a blondýna), se ale místo zbraní začíná rojit uvítací výbor. A já než vůbec stačím dovymyslet osud své dělohy, držím v ruce přenádhernou květinu. 

„Ježíši! Snad né už pohřební!” 

Vyschízovaně koukám na kytku a v duchu se pranýřuju, proč jsem si neprostudovala aspoň nějaké smuteční afghánské zvyky. 

Např. před smrtí je oběti vždy darovaná květina v alobalu. 

Vypadá to ale, že zástup sportovců a vysokých šarží, který se kolem nás rojí, má jiné starosti, než mě i s darovaným kvítím zakopat u letištní haly.

Místo toho se všichni snaží vtlačit do čočky iPhonu, aby nepřišli o fotku s Danem Landou. 

Jsem opravdu v Afghánistánu? Šrotuje mi v hlavě, zatímco postávám za hloučkem, který se před zpěvákem rojí. Předsedkyně olympijského výboru a v chumlu Afghánců jediná osoba s podprsenkou mě ale neustále pobízí, abych se na fotku postavila vedle ní. Cítím, jak jí na tom, abychom se společně zvěčnili, opravdu záleží. A jsem trochu dojatá. 

Asi po deseti minutách hollywoodských úsměvů konečně nasedáme do auta. Ruce, nohy, hlava a šátek. Rekapituluji rychle, zda mám vše, co na život v Afghánistánu potřebuju a začínám se rozhlížet po ulicích Kábulu. 

Deset dětí napláclých na skle auta před námi na mě kouká stejně zaujatě jako já kdysi na svou první panenku Barbie. Rozbořené domy, rojiště aut v protisměru a sem tam možná nějaký atentátník. Obrázky, které pozoruji za neprůstřelným sklem, mě nijak nešokují. Jak by také mohly, vždyť jsem minulý rok s báglem výletila v Dillí. Fotím si konvoj vojáků před naším autem a cítím se v bezpečí. Jak ironické. 

Při asi 20minutové prohlídce našeho vozidla před vjezdem do hotelu mi konečně dochází, že jsem opravdu tady! 

Maskáčoví mužíčci kontrolují, zda jsme si kromě zavazadel nedovezli na autě přilepenou bombu. A já se dost neohrabaně snažím přijít na fígl, který tady ženy používají, aby jim šátek neustále nesklouzával z hlavy a ještě k tomu vypadal šik.

„Lůco, ty odvážlivče, tak jsme tady.” 

Dan mě na znamení uznání poplácává po zádech v hotelové hale. 

„Doufám, že budete aspoň na stejném patře,” ujišťuji se, protože bych v případě atentátu opravdu nerada lítala po chodbách a hledala čísla pokojů. 

„Samozřejmě. Budeme hned vedle tebe.”

Kluci mě uklidňují a pomáhají mi otevřít dveře. 

„No ty krávo!” Místo průměrné hotelové cimry mě čekal královský pokojíček s obří postelí, výklenkem do zahrady, psacím stolem, toaletním stolkem a obří koupelnou. 

Vyfotila jsem si snad každý centimetr čtvereční a pochopitelně ho hned chtěla plácnout na Instagram (ano, i wifi tu bylo, a o rychlosti připojení se například Jihlavákům ani nezdálo). Jenže počkat! 

Díky této cestě jsem přece považována za odvážnou reportérku, která jako jediná měla ty koule s Danem odletět. Možná bych měla všechny nechat v domnění, že má matrace je děravá od kulek a místo skříně mám kufr. No nic. Fotky počkají, rozhodla jsem se a začala se chystat na večeři. 

XXXXXX

Nespočet televizních kanálů, desítek žen v politice, enormní kriminalita a obrovské obýváky. I to je Afghánistán. Noci se převalují v rána a já si Kábul začínám pomalu ohmatávat. 

Jeho vůni, názory, rytmus, který často vidím pouze přes sklo auta. Ano, tento obal města, kterého se kvůli bezpečnosti nemohu skoro dotknout, je trochu hrozivý, rychlý a špinavý, ale srdce Kábulu je mi blíž a blíž. Jsou to rodiny, které nám tak srdečně otevírají dveře a pohostině nás zvou ke svým stolům – či na koberec. Tolik vděku a zapálení, které vidím v jejich očích, kdykoliv Dan začne vyprávět o plánu, který zde chce uskutečnit. 

„Kultura, sport, věda. Žádná politika, žádné náboženství. Naše země mají společnou historii. Vychází ze stejné kultury. Věřím, že si přes tyto větve navzájem dokážeme pomoci. Přišel jsem se sem zeptat, co opravdu Afghánistán tíží a jak jsem mu schopen se svými možnostmi pomoci.”

Dan si s pokorou křížil ruce na hrudníku, zatímco ho generál s pokorou poslouchá.

„Afghánci nechtějí válku. Desetiletí se snaží pouze chránit svoji zemi, která je už naprosto zničena,” odpověděl generál, zatímco si dával do pusy další sousto granátového jablka. 

Já se snažím o přesný opak, tedy najít nenápadně místo, kde bych to kyselé granátové cosi mohla vyplivnout. Tyhle diplomatické návštěvy jsou někdy nebezpečnější než cesta po minovém poli. Stačí jen takové malé faux pas jako jedno neuctivé plivnutí kousku jídla do ubrousku a můžete způsobit válku! V tu chvíli jsem si uvědomila, jak důležitou roli jakožto jediná žena a reprezentantka evropské vyspělé kultury mám, a jablko jsem spolkla. No dobře, počkala jsem, než se všichni začnou nadšeně a svorně objímat a rozžvejkaný granát jsem schovala do ubrousku a rychle ho strčila pod čepici, kterou mi generál věnoval. 

Bohužel nasáklý papír mýma slinama mě pálil pod čepicí jako rozžhavený uhlík. Během celého rozhovoru, který jsem s generálem natáčela, jsem myslela jen na to, aby nedejbože neznal českého pana Taua a neměl nutkání mi klobouk sundat z hlavy. 

Přinesla jsem meloun…

Vybavíte si ještě scénu z Hříšného tance, kdy Baby nesměle vejde do baru s náručí plnou melounů? A jediné, co ze sebe dokáže vysoukat, je věta: „Přinesla jsem meloun.”? 

Tak tato scéna nemá s Afghánistánem pochopitelně nic společného, jen to, že naše skupina zřejmě do Afghánistánu přinesla zemětřesení. Zrovna když jsem se snažila elegantně složit nohy do tureckého sedu a natahovala se pro kousek melounu, ucítila jsem, jak se podlaha otřásla. 

JEŽÍŠ, CO DO TOHO ČAJE DÁVAJ? Můj mozek naštěstí dokáže ve stresových situacích přemýšlet na 250 %, a tak je asi pochopitelné, jak správně dokázal situaci vyhodnotit. 

„NĚKDO MĚ ZFETOVAL Z ČAJE!” 

Když ale poskakování podlahy nepřestávalo, došlo mi, že buď nám podle výrazů celé skupiny dali do čaje drogy všem, anebo jde opravdu o ZEMĚTŘESENÍ!

„Lucko, pojď sem, honem.”

Všichni se hrnuli ke dveřím a snažili se schovat pod futra. 

Ať si feministky píšou na transparenty, co chtěj, v tu chvíli jsem dost děkovala spermii, která vyhrála, protože do rámu dveří se vešli jen tři lidi a jako žena jsem měla jistou palubní vstupenku. 

Ozvala se rána. V patře nad námi se zřejmě rozbilo okno. Kluci mě pevně svírali mezi sebou a já jen čekala, zda se na nás sesype střecha. Uvnitř sama sebe jsem byla klidná, jsem přece trochu buddhistka, takže s koloběhem života a reinkarnací jsem obeznámena. Ovšem vytahovat v poslední minutě života v muslimské rodině Buddhu mi nepřišlo dle náboženské etikety vhodné. 

„Neměli bychom jít ven?” zeptal se Dan a já cítila, jak se hlavně kvůli mě snaží udržet klid v hlase. Najednou ale otřesy přestaly. Klid. Chvíli nikdo raději neřekl ani slovo, aby snad náhodou jediným tónem neroztančil zem znovu.

„Tak zemětřesení jsme tu neměli od roku 98,” vydechl už s úlevou náš hostitel a skupinka bílých Afghánců (pardon, ale opravdu byli během zemětřesení vyděšení víc než my, což zase dost děsilo nás) začala pomalu ohmatávat stěny domu a pomalu se usazovat k tabuli. 

„7,7! Už to píšou na amerických serverech.”

Martin, fotograf, jezdil palcem zběsile po iPhonu a četl, o jaké síle zemětřesení proběhlo.

„To Vás Afghánistán vítá,” hostitel pozvedl šálek s čajem a pokývl na Dana. Já jsem raději přípitek vynechala – má teorie o otráveném čaji se sice ukázala jako ne úplně přesná, ale dvakrát za den svůj zadek Smrtce ukazovat nehodlám. 

Uprostřed Kábulu jsem upřímně čekala spíš bombu pod kolem než zemětřesení, ale je pravda, že do hotelu to bylo ještě pár bloků. 

Au revoir…

Sedím v první třídě se sklenkou šampaňského směr Dubaj, a musím se přiznat, že ještě než jsme se odlepili od země, měla jsem ji jako z praku (i když si nejsem jistá, jestli je to správné přirovnání). Představa, jak nasedám do letadla a dokonale uhlazená letuška mi podává bublinky, mě držela naživu celý týden. Tedy ještě konvoj vojáků a pancéřové auto. Jsem každopádně naživu. A to se musí oslavit! Zabořená v sedadle, mírně nadraná, zkouším vymyslet nějaký smysluplný hluboký závěr, který si tato cesta zaslouží a který bude moct být i odkazem pro další naše budoucí generace…

Jenže za:

1. se mi chce šíleně zabořit hlava do polštáře (v 1. třídě je mají neuvěřitelně naducaný!).

2. O většině věcí, které jsem zde slyšela či viděla, se stejně nedá ještě mluvit. A já jsem jakožto reportérka vázaná slibem mlčenlivosti. 

Dobře, tak možná, že slibem se mohou ohánět jenom kněží a psychologové, ale mně se nese další sklenička, a asi pochopíte, že ta je pro mě teď důležitější než celá světová krize. 

 

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Jankkas
Jankkas 1. 7. 2020

Odpovědět
xxkouckaxx
xxkouckaxx 4. 5. 2020

nic pro mne

Odpovědět
Maruš11
Maruš11 5. 4. 2020

super

Odpovědět
Věra3
Věra3 5. 12. 2015

Mam známou je z Afghánistánu přímo z Kabulu ,její synek Sahel chodil z mou dcerou do školky ,moc sympatická rodinka ,v lete spolu chodíme na písek a povidame si o její zemi asi ji musí byt smutno

Odpovědět
hudlenka
hudlenka 27. 11. 2015

já bych to nedala....obdivuji lidi, kteří jedou do jakékoliv válečné zóny dobrovolně

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
97 392
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.