Své 60. narozeniny oslaví Hanka H. velkolepě. Vlastně už částečně oslavila, i když je má až v prosinci. Přijela do Prahy za synem, dcerou a vnučkou, aby si užila letní párty s grilováním. „Ušila jsem vnučce i sobě na tu slávu šaty,“ chlubí se v jádru velmi skromná žena a ukazuje fotografie se svými nejbližšími. Druhou část oslavy si naplánovala na konec roku. Čeká ji cesta do exotických zemí. Navštíví Singapore, Auckland, Queenstown a Sydney.
Šaty pro sebe i pro vnučku a taky ozdobu do svých vlasů ušila Hanka H. na oslavu svých 60. narozenin v Praze
Štěstí přeje připraveným
Někdo by řekl, že má tato žena prostě štěstí. Nebo bohatého sponzora. Ani jedno, ani druhé. Jen byla, jak sama říká, ve správném čase na správném místě. A rozhodovala se rychle. Věřila své intuici a ta ji nezklamala.
Stěhování
Pojďme se vrátit o pár desítek let zpátky. Hanka H. dostudovala ekonomickou školu, vdala se, našla si místo v kanceláři, porodila dvě děti – dceru Tamaru a syna Andreje. Prožívala obyčejné, všední dny, jaké prožívá spousta jiných žen. Ještě před revolucí se rozhodla odejít ze zaměstnání a začala pracovat na volné noze. Hned po revoluci si založila v Příbrami Svatební salon. Vedla ho devět let. Pak ho musela s těžkým srdcem zavřít. Po dvaceti letech se jí rozpadlo manželství, prožila nepříjemné tahanice, nesváry, hádky a krize. Nepoložilo ji to. Jen si ve svých čtyřiceti sbalila kufry a odstěhovala se od manžela do Prahy. Tady chvilku pracovala jako finanční poradkyně, chvilku pomáhala různým svatebním agenturám… A snila svůj sen, který ne a ne si splnit. Až pohár přetekl. Po deseti letech pobytu v Praze odjela do Anglie. „Vždycky jsem chtěla zkusit život v zahraničí,“ říká jakoby omluvně.
Z kanceláře k úklidu
„Naučit se anglicky,“ uvádí důvod svého odjezdu, ale sama ví, že v tom bylo něco víc. Ta nevysvětlitelná touha… Začátky moc lehké nebyly. „Nastoupila jsem jako mothers help, pomoc matce,“ vzpomíná. „Není to jen au pair. Měla jsem na starosti celou rodinu, celý dům…“ Dvanáct hodin denně dřela, spala na zemi, dostávala skromné jídlo jednou denně. A po nocích se učila anglicky. Shodila deset kilo, byla unavená, smutná, ocitla se na dně. Ale vrátit se zpět do Česka odmítla. Proč? „Jednak jsem za cestu utratila spoustu peněz a pak… asi se ozvala moje hrdost, prostě jsem zůstala,“ krčí rameny.
Půl roku bez domova
Pak v anglické škole potkala Igora. Slováka, který jí nabídl bydlení. Úplně cizího muže. Nebála se, že ji může zneužít? „Ne, to mě vůbec nenapadlo,“ diví se. Jeho nabídku přijala. Igor ji seznámil s Češkou Eliškou, a tak po druhé neodmítla pozvání. Přestěhovala se k ní, do samého centra Londýna. „Sice jsem měla nějakou střechu nad hlavou, ale byla jsem stále bez domova,“ zamlží se jí oči při té vzpomínce. Celý rok jí trvalo, než získala své vlastní bydlení a než se dostala k práci svých snů. Věří v osud? „Ano, jistě,“ neváhá s odpovědí.
Pak už to šlo rychle
„Náhodou“ objevila školu šití klobouků. Ale, jak říká, náhody neexistují. Stačí mít otevřené oči a srdce a být připravená. Byla. Do školy se přihlásila. Odtud byl jen krůček k práci. „Bylo to ve studiu Eponine v Kensingtonu,“ vysvětluje. Dostala kus látky, střih a pokyn, jakou technikou má šít. „Moje první šaty na zkoušku, které jsem pro Eponine ušila, nebyly pouze o technice a vypracování šití, ale přdevším o designu. Látka byla vzorovaná a je důležité nastříhat ji tak, aby vzory vytvářely na šatech pravidelné ornamenty. V Eponine se šije z kvalitních bavlněných látek s africkým vzorem.“ Do díla se pustila s chutí. Vždyť tohle si vždycky přála. Zapomněla na trápení a hořkost a s láskou předvedla svůj první model. Psal se únor 2011, když se se studiem Eponine domluvila na spolupráci. Dnes se může pyšnit například tím, že se podílela na výrobě kostýmku, který nosí vévodkyně Kate. „Šaty a klobouk jsem navrhla třeba pro anglickou malířku Annabel Ferfeix na královské dostihy v Ascotu. Šaty jsem šila například pro sestru Melanie Griffith – Tracy a mnoho jiných,“ vyjmenovává. Její klobouky jsou ve Skotsku, v Miami, v New Yorku…
„Mým největším životním úspěchem je, že jsou na mě moje děti hrdé.“
Klobouky, kam se podíváš
Zpočátku to ale nebylo vůbec snadné. Čekalo jí kolečko vyřizování, běhání, zajišťování… „Na samém začátku pobytu v Londýně jsem měla štěstí, že jsem se dostala do organizace, která pomáhá lidem ze zahraničí. Pracuje tam Češka Alena. Té patří můj obrovský dík za pomoc s vyřizováním veškerých formalit potřebných k pobytu ve Velké Británii,“ s pokorou sobě vlastní připomíná úspěšná modistka. Dnes má živnostenský list a navíc nadále spolupracuje s Galerií Eponine. Otevřela si vlastní firmu na výrobu klobouků. V srpnu dokončila podzimní kolekci. „Mám štěstí, že mým snem jsou právě klobouky a působištěm Anglie,“ usmívá se žena, která si prošla životním peklem, ale nikdy to nevzdala. „Klobouky jsou v Anglii tradicí. Nosí je každý a pořád. Je to prostě anglický styl.“ Ani dnes paní Hanka na vavřínech neusnula. Stále se hlásí do nejrůznějších kurzů, aby byla v šití klobouků ještě lepší. Vloni požádala o trvalý pobyt a dnes je rezidentem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
„Vždycky se sem budu s láskou vracet. Je to moje rodná zem. Mám tady dceru, syna a teď už i vnučku. Můj domov je už ale v Anglii. V zemi, která mě naučila hrdosti. K českým lidem, kteří ve světě něco dokázali, k vlasti i k sobě.“
- Hanka H. ve vlastním modelu šatů i klobouku na vyhlášených dostihách v Ascotu.
