Jednou z obrovských mýlek široké veřejnosti je to, že anorektička či anorektik se pozná snadno – je vyhublý na kost a jeho propadlé tváře bijí do očí na sto honů. Jenomže v této fázi, kdy je už nemoc na člověku zřejmá, je většinou pozdě.
Ale zde se právě nachází kámen úrazu, jelikož anorexie není jen onemocnění těla, ale především duše. Proto není zprvu na první pohled viditelná a člověk, především laik, nemá šanci její nástup a příchod rozpoznat.
Jak se mají rodiče a nejbližší vyznat v tom, když začne jejich ratolest koketovat s dietami a cvičením, zda se jedná o příznak anorexie, anebo jen o přechodnou dobu jednoho týdne či měsíce, kdy se všechno vrátí do normálních kolejí?
To je velmi těžká otázka a já doufám, že tento článek Vám pomůže případné příznaky odhalit a nějakým způsobem pomoci ať už v prevenci, či samotné léčbě, jelikož jsem si sama anorexií prošla – všemi jejími fázemi, která má a myslím, že by Vám mé zkušenosti, poznatky a zpětný náhled na věc mohly pomoci.
Na internetu jistě koluje už spousty článků o tom, jak se dívky z anorexie vyléčily, co je k anorexii dovedlo, ale i přesto si myslím, že takových příběhů nikdy není dost, jelikož já sama, když jsem byla nemocná a snažila se vyléčit, jsem hledala právě v takových článcích pomoc a pídila jsem se hlavně po příběhu, který by byl co nejvíc podobný tomu mému, a nemohla jsem na žádný takový narazit. Osobně si myslím, že pro každého nemocného, který takovou nemocí trpí, je důležité vyslechnout někoho, kdo si prošel něčím obdobným, protože pak má pocit, že je s dotyčným na jedné vlně a dokáže se díky tomu i lépe přizpůsobit léčbě a pochopit tak svou nemoc, její příčiny a také to, jak se z nemoci případně dostat.
U mě začala anorexie hlavně díky velmi nízkému sebevědomí. Od dětství na mě byly kladené příliš vysoké nároky oproti ostatním, očekávaly se ode mě perfektní výsledky a právě onen zakořeněný perfekcionismus byl začátkem všeho.
Chodila jsem do sportovní třídy (více hodin tělocviku, než v normálních třídách), hrála závodně házenou (tréninky několikrát týdně), navštěvovala jsem uměleckou školu a hrála na klarinet (jednou týdně individuální hodiny, dvakrát týdně souborová hra). O víkendech jsme většinou jezdily s týmem na zápasy, a tak jsem měla minimum svého volného času. Ten jsem stejně i tak musela věnovat spíše přípravě na již zmíněný klarinet a v budoucnu i běháním a posilováním, abych se zlepšila v házené, ve které jsem si připadala nemožná. Ostatně…, připadala jsem si nemožná ve všem, protože jakýkoliv úspěch se bral u mých rodičů jako automatický, zatímco sebemenší propad se dramatizoval.
Zlom nastal, a to si pamatuji přesně, v 7. třídě, kdy jsme jeli, jako každý rok, na lyžařský výcvik. Balila jsem si věci a při tom si oblékla svoje oblíbené oteplovačky z loňského roku. Byly krásné, hráškově zelené a já je milovala, ale ejhle, ten rok jsem je nemohla dopnout! Samozřejmě, protože moje postava se začala měnit, rozšiřovaly se mi boky a začala se ze mě stávat žena.
Šla jsem za rodiči s tím, že jsou mi kalhoty malé a budu nejspíš potřebovat nové, ale máma mě odbyla tím, že mi rozhodně být malé nemůžou.
Vrátila jsem se zmatená do pokoje a již zmíněné spoje v mozku mi daly dohromady 1+1 = pokud ti ty kalhoty nejsou, je to tvoje chyba a něco děláš špatně. Rodiče řekli, že ti MUSÍ BÝT.
A tak to začalo, omezila jsem porce, každý den jsme jezdili na sjezdovce, běžkovali a já za celý týden shodila přes 2 kila. Vždy na mě úbytek váhy byl hodně znát, protože jsem jako sportovec a dospívající dívka pokaždé shazovala tuk, a ten, jak známo, má daleko větší objem, než svaly.
Po lyžařském výcviku se hubnutí trošku uklidnilo, ale jen naoko. Od té chvíle jsem začala řešit kalorie, kolik má co cukru, tuku, vymýšlela jsem si, že ráno sním jen jeden jogurt, pak oběd a pak už nic, ale tohle rodiče neviděli. S nikým jsem o tom nemluvila.
O víkendu jsem pak vždy u babičky spořádala všechno možné, a tak mi váha lítala nahoru a zase dolů. 5 dní ve škole jsem shazovala, abych to zase o víkendu mohla zpátky krásně nabrat, a v neděli večer jsem plakala do polštáře a děsila se pondělního plavání před celou třídou (podotýkám, že jsem měřila už tenkrát 170cm a vážila 55kilo).
Největší boom mého hubnutí přišel na konci 9. třídy, kdy jsem se zranila na terénní koloběžce, na které jsem jezdila úplně všude. Na klarinet, na tréninky, do školy… Doktor mi naordinoval měsíc nošení ortézy kvůli zraněnému kolenu, a mně došlo, že nebudu moci o prázdninách trénovat a hýbat se, takže ztloustnu. Nemluvě o tom, že teď si přeci budu muset dávat na svou postavu pozor, protože opouštím sportovní školu a vrhám se na střední a podle fotek holek, které přesedlaly ze základky na střední školu, bylo patrné, že spousta z nich dost znatelně přibrala. Děsila jsem se toho jako čert kříže.
Rozhodla jsem se tedy upravit jídelníček a opravdu zapracovat na tom, aby v něm nebyly přebytečné kalorie. Takto se mi podařilo i bez pohybu zhubnout 3 kila za měsíc. Nicméně i po sundání ortézy jsem s hubnutím nepřestala a během prázdnin jsem zhubla z původních 57 kil na 48 kilo. Nemluvě o tom, že koncem srpna zemřel můj nevlastní táta, se kterým jsem od svých 5let bydlela, což akorát přispělo k tomu, že se veškerá pozornost soustředila na mámu a babičku – jeho maminku. Já si mohla tedy zvesela hubnout dál.
Nicméně v říjnu situace přerostla do takové míry, že jsem musela začít navštěvovat ambulantně psychiatričku v nemocnici, která mi naordinovala léky, konkrétně antidepresiva.
Byla jsem ukázková pacientka, která spolupracovala a nic nezatajovala, byla jsem otevřená a chtěla se z anorexie dostat – kvůli rodině. Bylo mi jasné, že mám problém, ale potřebovala jsem zoufale pomoct, protože ostatní viděli mou vyhublost, já ale nikoliv. Toužila jsem najít nějaké kouzelné zrcadlo, které mi ukáže: „Hele, vidíš?“ Jenomže nic takového se nekonalo a nikdy konat nebude.
Antidepresiva mě donutila zůstat téměř 2měsíce doma, protože se mi po nich chtělo neustále spát, takže jsem nemohla chodit do školy. Ráno jsem vstala, nasnídala se, šla spát, spala jsem do oběda, opět se najedla a opět jsem usnula. Spala jsem přibližně do tří, pak jsem vydržela do večera a večer si šla zase kolem 10. hodiny lehnout. A takhle to šlo asi měsíc nebo dva, než si moje tělo na léky zvyklo a já se mohla vrátit do školy.
Váha se mi nehýbala, a tak mi doktorka nasadila ještě antipsychotika. Všechny léky jsem poslušně jedla s toužebným přáním se vyléčit. Doufala jsem, že polykám zázračné lentilky, které mi změní pohled na mě samotnou, ale nic z toho se nekonalo. Pouze jsem se začala záchvatově přejídat sladkým, protože už jsem byla tak „sjetá“, že mi bylo všechno jedno.
V tu chvíli jsem si řekla „STOP“ a bez konzultace léky vysadila. Psychiatričce jsem lhala, že se cítím s touto váhou mnohem lépe a „domluvily“ jsme se na postupném vysazování. Nicméně díky mému radikálnímu kroku jsem během letních prázdnin opět zhubla z 54kil na 44kilo a 1. září, kdy jsem měla svou pravidelnou konzultaci, mi bylo jasné, že tentokráte se schůzka nezúží jen na větu: „Snaž se přibrat,“ i proto jsem měla doma už sbalenou tašku a byla připravená na verdikt. A také, že ano. Doktorka jasně oznámila, že je potřeba nastoupit léčbu a hospitalizovat se.
V té době mi bylo 16 let. Měla jsem nastoupit do druhého ročníku na střední škole a při své výšce 172 cm jsem vážila šílených 44 kilo a stále si připadala tak nějak oplácaná, nedokonalá, hloupá a ošklivá.
O hospitalizaci a léčbě: Strávila jsem na dětském oddělení psychiatrie 27dní a léčba byla absolutně katastrofická. Lhala jsem, podváděla a procházelo mi to. Toužila jsem se uzdravit kvůli rodině, která za mnou chodila a při každé návštěva mě nezapomněla upozornit na to, jak moc je ničím, čímž jsem si připadala jako největší zloduch a v prvních dnech jsem díky tomu návštěvy odmítala. Já sama, kvůli sobě, se už ale vyléčit nechtěla. Tenhle stav mi vyhovoval a nebýt rodiny, kterou jsem nechtěla „zklamat“, asi bych se vyhladověla k smrti.
V nemocnici se mi podařilo zhubnout ze 44 kil na 42 kilo a s touto váhou jsem byla propuštěná na reverz domů – bydlela jsem u prarodičů.
Babička na sebe díky tomu vzala obrovskou zodpovědnost, jelikož život s anorektikem je opravdu o nervy. Nejenom pro něj samotného, ale hlavně pro jeho okolí.
Anorektikové jsou neskuteční manipulátoři a dokážou perfektně citově vydírat, takže se ve finále cítíte jako ti největší parchanti. Uvedu příklad z pravidelného domácího vážení:
Odmítala jsem babiččinu přítomnost při tom, když stoupám na váhu a udělala neskutečnou scénu v tom, že je ponižující, jak mě neustále podezřívají, že mi to ničí sebevědomí a snahu v tom připbrat. Že pokud oni ode mě očekávají nějaké výsledky měli by být natolik empatičtí, aby mi nechali trochu osobního prostoru a vložili do mě důvěru. Jak si potom mám věřit sama, když o mně neustále pochybují.
Babička měla téměř slzy v očích a já dosáhla svého – nechodila mě kontrolovat, takže jsem se vždy každý druhý den zvážila, zapsala váhu do kalendáře, a když jsem měla náhodou o pár deka méně, napsala jsem váhu stejnou jako prve, nebo dokonce o desetinu či dvě výš.
Proto Vás vyzývám, všechny, co bojujete s touto nemocí u svých blízkých, nenechte se manipulovat. Člověk nemocný anorexií vás netrápí schválně, není to tím, že by vás nemiloval nebo neměl rád, ale jeho mozek už ovládá nemoc, ne on sám. Prostě letí na autopilota a chcete-li takovému člověku pomoct, musíte se obrnit trpělivostí. Ani nevíte a neumíte si představit, co vás čeká, pokud Vaše dcera nebo vnučka bude touto nemocí trpět tak, jako jsem kdysi trpěla já.
Proto dělejte maximum, aby se nikdy u Vašich dětí nerozvinula. Podporujte u svého dítěte zdravé sebevědomí, respektujte ho a milujte. Snažte se své dítě vnímat a zároveň vnímat i své signály, které k němu vysíláte, protože vy jako rodina jste dítěti největším vzorem a příkladem a právě Vaše průpovídky si bere nejvíc k tělu.
A pokud už někdy dojde k tomu, že se nemoc u Vašeho dítěte objeví, věřte, že jakékoliv moralizování a „logická cesta“ Vám bude naprosto k ničemu. Věty typu: „Vždycky jsi byla tak chytrá holka, co se to s Tebou stalo,“ nebo: „Ty mě utrápíš…“ opravdu nepadají na úrodnou půdu. Spíše naopak. Dáváte tím nemocnému najevo: „Jsi hloupá a trápíš nás tím,“ což opravdu nemocnému na sebedůvěře nepřidá, natož aby mu podobné výroky přidaly chuť do života, kterou ztrácí.
Váš by ale jistě zajímalo, jak tedy můj příběh pokračoval. Tak tedy:
Přišla jsem domů, podváděla, lhala, manipulovala a využívala své převahy, co se týkalo načtených dokumentů a zkušeností v oblasti výživy. Přibrat se mi nedařilo a na konci října jsem měla dokonce 40,2 kilo – nejnižší váhu, kterou jsem kdy za celé toto období měla. Pomohlo mi vzpamatovat se to, když babička nastoupila jako ta „silnější“ než já a oznámila, že pokud se neseberu, pošlou mě zpátky do nemocnice, a to jsem odmítala, a tak jsem se „vykrmila“ postupně zase na nějakých 44.
První cílovou metou bylo, že mě babička pustí do školy, když budu mít alespoň 47 kilo, ale nakonec jsem se do školy vrátila s váhou 45 kil, přesně na svátek Mikuláše.
Třída mě neskutečně podpořila a zachovala se v tomto ohledu úžasně. Dělali, jako bych vůbec nechyběla, nikdo se neptal na detaily a do budoucna mě nechali, ať se sama o svém příběhu rozpovídám. Do nemocnice mi posílali do nemocnice dopisy s podporou a také obrovského plyšového medvěda, a tak jsem se nebála mezi ně vrátit, za svou nemoc jsem se díky tomu nikdy nestyděla.
Uběhlo tedy druhé pololetí 2. ročníku, opět prázdniny a třetí ročník jsem přečkala celkem v klidu. Váha se mi stabilizovala kolem 52 kil, a přestože se nehýbala výš, všichni byli spokojení. To, že jsem si vymýšlela, že budu jíst jenom veganská jídla, nebo jsem měla záchvatové nájezdy na sladkosti, to už moc rodina neřešila, hlavně, že jsem jedla, a tak si nevšimli, nebo si možná nechtěli všímat toho, že přejídání se kompenzuji pravidelným zvracením.
Na konci 3. ročníku jsem ale odjela na 3týdenní praxi do Německa, kde jsem opět zhubla na 46,5 kila a s váhou pak sama bojovala až do dalšího září, začátku maturitního ročníku, kdy jsem nepřekročila hranici 50kil.
Bylo to zoufalé období, protože jsem stále neměla menstruaci (zastavila se mi tenkrát v 16letech) a přestože jsem chodila na injekce, nemohla se zpátky objevit, jelikož jsem měla velmi nízké procento tuku v těle i při váze právě oněch 50 kil. Připadala jsem si jako dítě, ne vůbec jako ženská a trápilo mě to.
Nikdy mě žádný kluk nechtěl a teď, díky mé postavě a vzhledu 13leté holčičky, přestože mi bylo 18let, už vůbec ne. Byla jsem zoufalá a nešťastná.
Naštěstí se začátkem školního roku objevil můj současný partner Míra, který je o 9let starší, než já. Začali jsme spolu opravdu ze začátku jenom kamarádit a po měsíci výletů, společných vycházek, návštěv kin a všech možných akcí, jsme se dali dohromady a začali spolu chodit.
Byl ke mně neskutečně hodný, a přestože vědět od začátku, což bylo zjevné, že nejsem v pořádku, byl trpělivý, nikdy mě do ničeho nenutil a nenásilnou formou mi ukázal to, co sám miloval – posilování. Ukázal mi, že přibrat se dá i jiným způsobem, než se jen, jak mi říkalo okolí: „vykrmit“. Jako bývalá sportovkyně jsem se do posilování a budování svalové hmoty zamilovala. Najednou se mi líbilo chodit na pravidelné vážení a radovala jsem se z každého nabytého kila, protože jsem v zrcadle viděla, jak se mé tělo formuje a sílí, nemluvě o tom, že jsem byla vždy po cvičení nabytá endorfiny.
Míra mě nechal zacvičit si doma třeba i po konzumaci většího množství sladkého, protože věděl, že tím se moje psychika uklidní a nebudu tak vystresovaná. Nezakazoval mi to tak, jako ostatní, ale vždy mě usměrnil, když už jsem to přeháněla. Nabízel mi svou náruč k vyplakání, když mi bylo strašně a cítila jsem se pod psa, neustále mi opakoval, jak mě miluje a že je tu pro mě, ať se nestrachuju, že mě neopustí – přesně pravý opak přístupu rodiny. Nikdy jsem od něj totiž neslyšela: „Trápíš mě, jsi sobecká,“ apod. Nemocný člověk nejvíc potřebuje zázemí, jistotu, neustálé utvrzování a motivaci.
Dával mi jednoduché motivační úkoly, jako třeba, když se mi podaří do konce měsíce přibrat kilo, koupíme společně ty krásné legíny na cvičení, které se mi tak líbily, nebo když si nebudu u jeho rodičů na návštěvě vymýšlet, že nechci zákusek po obědě a budu jíst normálně, vyrazíme pak spolu do Jihlavy do posilovny apod., což bylo určitě veliké plus a já se díky tomu naučila zdravému přístupu k jídlu i cvičení.
Po maturitě jsem dostala svou první menstruaci a následující Vánoce, ve svých necelých 20letech jsem otěhotněla. Odnosila a porodila jsem zdravou holčičku a vrátila se nenásilně na svou původní váhu. Deset měsíců po porodu jsem otěhotněla plánovaně podruhé a nyní mám 3 měsíčního chlapečka, a i když moje postava po dvou dětech a po dvou kojení nevypadá bůh ví jak excelentně, snažím se tím netrápit, protože vím, že nejdůležitější jsou teď moje děti, které miluju a které milují mě.
Nekašlu na svůj vzhled a na to, jak celkově vypadám. Vím, že mám povolené bříško, trochu povolená prsa a je zapotřebí na jejich zpevnění začít pracovat, ale zároveň vím, že i kdyby se mi do budoucna nepodařilo dostat se do formy, kterou jsem měla před otěhotněním, mám partnera, který mě miluje proto, jaká jsem a ne proto, jestli mám o jeden faldík víc nebo míň, a že moje dcera mě objímá, i přesto, že mám o 10cm přes boky víc, než jsem byla zvyklá a můj maličký syn se při kojení tiskne k mému „želé“ břichu a s láskou se o prstíky dotýká.
Tím chci říct, že neexistuje patent na vyléčení se z anorexie, ale rozhodně není nemožné se z této nemoci dostat.
Není to jednoduchá záležitost a spousta lidí si myslí, že nemocný začne brát léky a všechno se tak nějak spraví, nebo že ho zavřou do léčebny a: „Však oni si tam s Tebou už poradí,“ Vůbec ne. Anorexie a vlastně jakákoliv porucha příjmu potravy je neskutečně náročná pro obě strany a vyžaduje notnou dávku trpělivosti, vůle, ale především LÁSKY a POCHOPENÍ.
Upřímně, nyní je mi 22let a není měsíc, abych si na svou nemoc nevzpomněla a neděsila se toho, že by jí jednou mohla trpět třeba i moje dcera nebo můj syn, jelikož se jedná o nemoc, která se, jako každá jiná psychická nemoc, může podědit. Proto dělám maximum, abych se nenakrucovala před zrcadlem, nestěžovala si na své tělo a naopak šla svým dětem příkladem, rozvíjela jejich zdravé sebevědomí a dávala jim pocit bezpečí a měli se mnou a s partnerem pevné rodinné zázemí.
Doufám, že Vám můj příběh alespoň trochu pomohl nemoc pochopit, i když upřímně, tuto nemoc nechápou ani ti, kteří jí trpí a těžko se chápe i zpětně, když už jste vyléční.
Budete-li mít jakékoliv otázky, neváhejte se na mě obrátit. Nyní tvořím videa na youtube, která během prázdnin spustím a budu se v nic zabývat nejvíce kladenými otázkami kolem anorexie, bulimie, záchvatového přejídání, svou léčbou apod.
Mým heslem je: „Člověk by v životě neměl být sám a na problémy už vůbec ne!“

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account