Lidé jsou nervózní. Podráždění. Unavenía přepadlí. Nejsem výjimka, takése necítím zrovna nejlépe. Mám pocit,že vyskočím z kůže.
Jsem nepříjemná na děti, energie pramálo, zato zlosti v sobě více než dost. Vím, že se blíží úplněk a tak kouknu do kalendáře. Ano, tentokrát připadá na pátek. Dodnes jsem moc nepochopila, proč bývám o úplňku tolik přecitlivělá… Dnes ráno se mi dokonce objevily slzy v očích. Bylo mi líto mě samotné.
„Proč se pořád tolik stresuji?“
„Proč nepustím něco, co vypustit můžu?“
„Proč zrovna já?“
Pocity sebelítosti, které trvají obvykle den, dva. Taková normální krize, kterou zažívá snad každý. Vím, že jakmile se vyspím, bude to pryč a já znova najedu na svou vlnu optimismu. Jdu do obchodu, potřebuju pauzu. Naberu plný košík jídla, nákup na dva dny. Jogurty, pečivo, „džusíky“ pro dvojčata. Milion maličkostí, milion veledůležitých potřebností. Ještě se zastavit v drogerii, přemýšlím, zatímco stojím trpělivě jako ostatní, ve frontě dlouhé několik metrů.
„Promiňte, paní, mohl bych jít před Vás?“ ptá se muž v montérkách. „Jdu si koupit jen svačinu a mám krátkou polední přestávku“, pokračuje, přičemž se významně podívá na můj narvaný nákupní košík.
„Jenomže já mám taky polední pauzu a také ji mám krátkou“ odpovídám, nicméně pokračuji výzvou „běžte, pustím Vás“. Vidím, že muž si nese k pokladně pouze rohlíky, vodu a koblihu. Najednou je mi ho líto a uvědomím si, že se mám v podstatě dobře. Mohla bych pracovat taky venku, ve vedru, zimě, nosit denně montérky… Místo toho mám dnes na sobě příjemné lehké letní šaty, sedím v kanceláři a v podstatě by se dalo říct, že mám „jednoduchou“ práci. Myšleno fyzicky jednoduchou. Každá práce má něco jednoduchého a něco složitého, že…?
„Jenomže já mám taky jen jednu věc, paní“ slyším za sebou. Otočím se na muže, o dvě hlavy vyššího než jsem já sama a okamžitě zareaguji:
„To máme každý jen pár věcí přece.“
„Jenomže jeho jste pustila před sebe…“
„Ano, protože chci udělat dobrý skutek.“
Načež muž za mnou zmlknul a já v klidu dokončila svůj nákup.
No tak, lidi… Přestaňte být tolik podráždění, zlí, nepřejícní, nepříjemní jeden na druhého. Zkuste dělat dobré skutky… A to nejen v období úplňku!
„Proč se pořád tolik stresuji?“
„Proč nepustím něco, co vypustit můžu?“
„Proč zrovna já?“
Pocity sebelítosti, které trvají obvykle den, dva. Taková normální krize, kterou zažívá snad každý. Vím, že jakmile se vyspím, bude to pryč a já znova najedu na svou vlnu optimismu. Jdu do obchodu, potřebuju pauzu. Naberu plný košík jídla, nákup na dva dny. Jogurty, pečivo, „džusíky“ pro dvojčata. Milion maličkostí, milion veledůležitých potřebností. Ještě se zastavit v drogerii, přemýšlím, zatímco stojím trpělivě jako ostatní, ve frontě dlouhé několik metrů.
„Promiňte, paní, mohl bych jít před Vás?“ ptá se muž v montérkách. „Jdu si koupit jen svačinu a mám krátkou polední přestávku“, pokračuje, přičemž se významně podívá na můj narvaný nákupní košík.
„Jenomže já mám taky polední pauzu a také ji mám krátkou“ odpovídám, nicméně pokračuji výzvou „běžte, pustím Vás“. Vidím, že muž si nese k pokladně pouze rohlíky, vodu a koblihu. Najednou je mi ho líto a uvědomím si, že se mám v podstatě dobře. Mohla bych pracovat taky venku, ve vedru, zimě, nosit denně montérky… Místo toho mám dnes na sobě příjemné lehké letní šaty, sedím v kanceláři a v podstatě by se dalo říct, že mám „jednoduchou“ práci. Myšleno fyzicky jednoduchou. Každá práce má něco jednoduchého a něco složitého, že…?
„Jenomže já mám taky jen jednu věc, paní“ slyším za sebou. Otočím se na muže, o dvě hlavy vyššího než jsem já sama a okamžitě zareaguji:
„To máme každý jen pár věcí přece.“
„Jenomže jeho jste pustila před sebe…“
„Ano, protože chci udělat dobrý skutek.“
Načež muž za mnou zmlknul a já v klidu dokončila svůj nákup.
No tak, lidi… Přestaňte být tolik podráždění, zlí, nepřejícní, nepříjemní jeden na druhého. Zkuste dělat dobré skutky… A to nejen v období úplňku!
