Spoustu výchovných dramat si můžete ušetřit díky důslednosti. Když v rodině dobře nastavíte pravidla, nebudete bloudit slepými uličkami pomocí metody pokus – omyl. Jakmile dítě překročí jasně danou hranici, bude vědět, jaký z toho vyplývá důsledek. Odpadne vám únavné dohadování a výchova bude šlapat jak hodinky.
Důslednost, důslednost, důslednost
To se lehce řekne, ale hůř udělá. Jenže každým nedůsledným krokem si zaděláváme na problém. A ten roste s tím, jak roste naše dítě.
Jak jednou řekneme NE, nemůžeme to za 5 minut odvolat a za dalších 10 minut slibovat, co jsme slíbili. Když maminka nedovolí čtyřletému dítěti po osmé večer sledovat televizi, není možné, aby to tatínek povolil. A naopak. Za prvé, boříme tím autoritu druhého rodiče. Za druhé, dítě neví, co ho kdy čeká. Kde nejsou hranice vymezené a důsledně uplatňované, dítě je v nejistotě a začne situace využívat, aby dosáhlo svého. Děti jsou chytré, vnímavé a vynalézavé. Naši nedůslednost rychle odhalí. Uplatní pak osvědčené prostředky, které na rodiče dobře zabírají – kňourání, škemrání, vztekání, pláč a křik.
Také jste to zažili?
Dvouletá Sofinka s maminkou nakupuje. Když dojdou k uličce se sladkostmi, ozve se křik a pláč. Sofinka se nehýbá z místa a požaduje čokoládu. Maminka odmítá, protože se předem domluvily, sladkosti dnes nekupovat. Holčička se vzteká a dupe nožičkou. Mamince v hlavě víří myšlenky o správném postupu a důslednosti, zároveň se jí rosí čelo a stoupá tlak. Kupující se ohlížejí a „každý vidí“, jak je bezradná. Holčička přitvrzuje, vzteká se a křičí na celé kolo: ,,Já chci čokoládku!“
Ztráta publika
Z vlastní zkušenosti vím, že „vynucovací“ scénky, okořeněné záchvaty vzteku, testují naše limity. Spolehlivě na ně zabírá tzv. nulová pozornost, prostě odejít ze scény. Jakmile dítě spustí pláč a záchvat vzteku pod nějakou záminkou, klidně a beze slov odejděte pryč. Dítěti za chvíli dojde, že jeho nátlak nefunguje.
Metoda nulové pozornosti vyžaduje pevnou vůli, trpělivost, cílevědomost a bezpečné podmínky. Uplatňovat ji uprostřed rušné křižovatky vám nedoporučuji.
Jenže co dělat, když dítě spustí „vztekací“ scénku třeba v obchodě či jinde na veřejnosti?
Zapojte důvtip a empatii
Tady je každá rada drahá, jak říkaly naše babičky. Pomůže vám, když dokážete přijít na to, co po vás dítě v daný moment chce. O co tu skutečně jde. Je to hra KDO z KOHO, touha překročit hranice, volání o pozornost, nebo nastupující viróza a s ní spojená mrzutost?
Někdy je to jen jeden důvod, jindy celý koktejl. Zkuste vnímat situaci a přitom uplatnit následující postup:
Zůstaňte v klidu – reagujte s rozvahou, zopakujte dítěti, co jste si předem domluvili.
Odveďte pozornost jinam – odejděte od místa, kde vznikl problém, zaujměte dítě něčím jiným. Buďte pevní – vždy splňte to, co jste řekli, že uděláte. Bez ohledu na okolnosti dodržte, co jste slibovali. Stoprocentní důslednost vám přinese své ovoce.
Nenechte se zahnat do kouta – nepodlehněte nátlaku. Dítě váš strach (např. z ostudy) vycítí.
Vyhněte se planému vyhrožování – vyhrůžky moc nefungují, protože jsou mnohdy nesmyslné, a dítě to rychle odhalí.
Opusťte scénu – pokud dítě vzdoruje dál (např. v obchodě), nejde uklidnit, beze slov s ním odejděte ze „scény“ a zamiřte rovnou domů. Bez nákupu. Doma si o tom v klidu promluvte.
