Tuto knihu jsem si koupila díky intervenci Katky, mojí kamarádky a lektorky břišních tanců v jednom. Ona je ještě i muzikoterapeutka, bubnuje na djembe, jako dula doprovází nastávající maminky k porodu, pokud si to ony přejí, před jedenácti lety i vedla kroužek břišních tanců pro těhotné i maminky s dětmi….prostě je to nádherná žena. Její nádhera prýští zvnitřku navenek. No a Katka v době, kdy jsem se mohla účastnit a velmi se těšila na její čtvrtky s břišním tancem, měla na každé lekci vyhrazen nějaký časový fond právě pro povídání. V kruhu na zemi jsme jí dávaly zpětnou vazbu, jak na nás tanec působí, v čem jsme se zlepšily, a taky co nás trápí. Pokud neměla některá z nás něco akutního k probírání, Katka nás seznamovala s různými zajímavostmi ohledně našeho ženského světa a sdílení. A tam jsem se poprvé setkala s ženami, které běhaly s vlky. Hromadně jsme tu knihu objednávaly a sháněly. Pamatuji se, jak jsem byla natěšená, když jsem si ji konečně nesla domů. Jako svátost. A pak……. Po dlouhé době ležení na nočním stolku neotevřená, putovala do knihovny a pár dlouhých let v ní byla schovaná pro příhodnější dobu.
Ta doba přišla asi po deseti letech v podobě roční akademie bohyň s Juditou a Ditou. Divoškami už od pohledu. Ta první vypadá něžně a křehce a ač mladinká, je pro mne inspirací v podnikatelském světě. Je to živel a zároveň umí hladit nejen slovem, je akční, aktivní, podnikavá se skvělými nápady, které umí dotáhnout do úspěšné realizace. Její starší sestra Dita se mi líbila už z fotek a videí na internetu a svůj názor jsem si pak při osobním setkání jenom potvrdila. Je tišší než Judit nebo se mi tak jen jeví, nádherná žena s nádhernou bohatou hřívou dlouhých vlasů. Když si je během tance různě přidržuje na hlavě v jakémsi drdolu nebo naopak jim dá prostor dynamicky a energicky dotvářet dokonalý obraz bohyně, jsem naprosto okouzlena.
No a tyto dvě sestry založily semináře La Que Sabé – celodenní ženské kruhy. Když se čtyři tyto kruhy spojí v jedno, vznikne z toho celoroční akademie bohyň, jejíž součástí je i online koučování s podmínkou přečíst knihu o běhání s vlky a následně o tom napsat úvahu. Což právě činím.
Ve své hlavě jsem už toho „napsala“ fakt hodně. Během čtení této knihy jsem se snažila si zapamatovat, co mne – obzvlášť ve vlaku – napadalo. Jako bych byla u toho čtení dvakrát. Jedna moje část četla a druhá si dělala mentální poznámky. No….ale abych byla poctivá, z těch poznámek si nepamatuji ani jedno písmeno.
Některé kapitoly či části příběhů jsem absolutně nemohla přelouskat. Vracela jsem se klidně i pětkrát a četla ty stejné věty. A ve finále jsem si nic z toho nepamatovala. Nebo se mi třeba i týden nepovedlo knihu otevřít. Nemohla jsem třeba číst vůbec, pokud byl kolem mne nějaký hovor nebo třeba ani hudbu jsem nesnesla. Nemohla bych se soustředit. Ještě nikdy mi nedala žádná kniha tak zabrat. Začala jsem hned začátkem roku, asi v únoru či březnu a……skončila předevčírem, tedy osmého září.
Ten den jsem už cítila, že bych to mohla dočíst, a tak jsem si to krásně namalovala a vizualizovala. Měli jsme jít s přítelem „na domeček“, to je náš domeček pro podnikání. Mám tam ateliérek k focení a přítel takovou dílničku k tvoření. Ani nevím, jak se to stalo, ale nějakým kouzlem se z něj stává kutil a má velmi zajímavé a kreativní nápady. Na domeček si šel něco dodělat a mně ukázat, jak tam nechal zapojit internet a abych si to vyzkoušela. Internet mi šel, pochválila jsem ho a chtěla si lehnout s knihou.
O ou….
K práci si pustil rádio. Dost nahlas. Bleskově jsem zhodnotila situaci, že toto pravděpodobně…..tedy velmi pravděpodobně…..tedy s určitostí…..nepůjde skloubit dohromady. A tak jsem si tam něco uklidila, něco poskládala, něco vymýšlela…..a chtěla se naštvat. Dokonce jsem šla i na dvorek, ale ani tam nebyl kýžený klid na čtení. A tak jsem se nechala prohřívat podzimními paprsky slunce a probírala sama se sebou, jestli mu to mám říct, či nikoliv. Jenže stejně na mně to rozladění bylo poznat. Nakonec jsem se neudržela a vyklopila to. A prej „proč jsi neřekla, že ti to vadí?“
Ten večer jsem jela ke kamarádce, jak jinak, opět vlakem. A tam jsem JI slavnostně…..konečně…..dolouskala.
Nemám ráda vracení se a hledání, co a kde se mnou „mluvilo“ a ani tentokrát jsem neudělala výjimku. Raději jsem vzpomínala, co mne v knize oslovilo, kde mne přepadaly AHA momenty a jaký to mělo vliv na můj další život. Hodně…..opravdu hodně jsem se hrabala v minulosti. Co všechno jsem dopustila, jak jsem se upozaďovala a co jsem dovolovala jiným.
Trvalo mi celou jednu povídku, než jsem pochopila, jakým stylem je kniha napsána a jak to autorka myslela. Osobně si myslím, že nebýt „vlčic“ Laquesabenek, ani bych knihu nedočetla. Ač si zpětně uvědomuji, že bych se velmi ochudila. Zpočátku jsem byla nadšená a velmi nadšeně jsem o některých příbězích z knihy povídala kamarádkám. Nejméně dvě z nich tu knihu měly doma a stejně jako já ji neotevřely. Nebo otevřely, ale nemohly se do ní začíst. A tak já jsem jim předávala svůj pohled na věc, na příběhy v ní.
Úplně asi nejvíc mne zaujala povídka Žena – kostra. Nejdřív jsem ji nemohla pochopit, pak se mi dost nehezky četla. Hlavně díky mé představivosti. Nemohu se tomu ubránit – při čtení či poslouchání čehokoli si výjevy představuji v živých barvách. Někdy dokonce dost brutálních, ač sama těžce nesnáším horory v televizi či banální odběr krve u lékaře. U ženy – kostry tomu bylo nejinak. Představovala jsem si, jak rybář vytahuje z moře rybu…..a jak tuhne děsem, když se mu na háček chytí kostra. A ještě k tomu za ním utíká, zamotává se….. On před ní s hrůzou v očích utíká a neuvědomuje si, že ji má „zaháčkovanou“ a prostě jí neunikne. Prostě to byla síla.
Další povídka Motýlí žena mnou dost zamávala. Člověk si představuje motýlí jako éterickou, téměř průhlednou a ona to motýlí poněkud větších tělesných rozměrů. V tomto směru mám pořád co pilovat a přijímat.
Tulení kůže – ta se mi připomněla až teď u psaní, ne předtím ve vlaku, když jsem si tak mapovala, co se mi vrylo hlouběji do paměti. Tu si budu muset asi hned zítra přečíst ještě jednou. Vím, že je tam pro mne nějaké poselství, které jsem u čtení naťukla.
Půlnoční medvěd – to taky byla velká síla. Nebudu se pouštět do popisování, ostatně opravdu si spoustu detailů nepamatuji, jen vím, že se k té knize velmi brzy vrátím a pokusím se najít, co mi moje intuice napovídá. A prožít.
Děvčátko se sirkami. To si pamatuji z českých knížek pohádek, ale nikdo nikdy to takhle do detailu nerozebral. Bylo to pro mne i v mém pokročilém věku nové a překvapivé.
Ošklivé káčátko jsem dokonce oplakala. Přesně jsem se uměla vžít jak do mámy ošklivého káčátka, tak do ošklivého káčátka samotného. I tuto povídku si chci znova pročíst a prostudovat.
Jak to tak vypadá, jak dlouho mi trvalo knihu přečíst poprvé, tak podruhé to bude ještě déle 🙂
A úplně nejdýl jsem četla Bezrukou ženu. To jsem musela po pár větách přerušovat. Buď se mi chtělo spát, nebo přišla průvodčí ve vlaku, nebo mi do toho někdo mluvil…..prostě někdy to byly moje vnitřní pocity a někdy podněty zvenčí.
Původně jsem ve svých představách chtěla popsat ty příběhy tak, abych ty moje dvě kamarádky inspirovala a nadchla pro přečtení, no nevím nevím, jestli se mi to podařilo.
Holky moje,
všechny mi něco dáváte.
Každá jedna mne inspirujete
a já jsem vděčná za všechno,
co ke mně přijde.
Prožívám asi nejlepší období
svého dosavadního života.
Jsem schopná si uvědomovat
spoustu věcí, podnětů,
rozebrat situace a z každé si něco pro sebe vzít,
přijímat všechny krásy světa
i lidí kolem nás,
vážit si přátel i náklonností,
radosti z naší přítomnosti.
Oceňuji,
chválím,
obdivuji
a s láskou objímám……
