Tak dlouho se hovoří o důležitosti pozitivního přístupu a pohledu na svět i každodenní soukromé události, až to vypadá, že je to jenom klišé. Jenže není. To, jestli v naší hlavě dáváme prostor pozitivním myšlenkám nebo těm negativním, ovlivňuje, jak se potom skutečně chováme a v jakém světě žijeme.

Pozitivně nebo negativně?

Neuropatolog František Koukolík popisuje ve své knize Rozhodování (Karolinum 2016) zajímavý efekt – rámování. Hojně se využívá i při koučování.
O co jde? O to, že totožnou skutečnost můžeme pojmout různě, pozitivně nebo negativně. Třeba fakt, že skončil nějaký pracovní projekt, je možné interpretovat jako pracovní katastrofu, stejně tak jako příležitost začít něco nového.
Podstatné je přitom to, co vyplývá z experimentů. Když se zdůrazní pozitivní znaky, je člověk ochotný víc riskovat, a to vzhledem k zisku i ke ztrátě. Když se zaměříme na to negativní, je jeho ochota jít do jakéhokoliv rizika menší. Risk je tu třeba chápat i obecněji jako aktivitu, k níž se rozhodujeme, když máme před očima nějaký cíl. Když budeme upřednostňovat negativní myšlení, možná se dokonce vůbec do ničeho nepustíme, nevyužijeme to nejlepší, co v nás je a nerozvineme svůj život k lepšímu.

Stane se to naší realitou

Je snadné si domyslet, jak takové postoje ovlivňují i nás samotné. Jak to ovlivňuje oblasti, jako je sebepojetí, sebevědomí a vědomí sebe sama, sebejistota, sebe-motivace a další sebe-koncepty. Co se děje, když o sobě smýšlíme negativně, vyzdvihujeme, co se nám nedaří, co neumíme, co nedokážeme? Staneme se takovými a stane se to naší realitou.
V naší kultuře je docela běžné, že se brzy naučíme zaměřovat hlavně na to, co nám nejde a snažíme se to zlepšovat. Místo toho, abychom objevili, v čem jsme nejlepší, co nám jde, co nás baví a zajímá, k čemu máme talent…, prostě celý ten balík, který můžeme shromáždit do truhlice cenností nadepsané „můj potenciál“. Místo toho, abychom právě na tom pracovali, právě to rozvíjeli. Podstatné není to, v čem nevynikáme, ale to, v čem vynikáme a v čem jsme jedineční.
Každý něco takového má. Liší se to, stejně jako se liší oblasti, kde se to nejlepší v nás uplatní. Odlišuje se i to, jak snadné je to nejlepší v nás najít. Pro někoho je to jednoduché a v podstatě automatické, jako když dýchá. Jiný nebo jiná po tom musí pátrat a vyrýžovat kousek zlata z hromad písku. Musí si dát tu práci, zapojit vůli a disciplínu i emoce. A pro pátrání se také každý/každá musí rozhodnout sám/sama.

Mapa ukáže cestu

Hledat je možné třeba pomocí otázek:

Co vás opravdu baví?

Co se vám povedlo?

Co se vám vždycky daří?

Co přesně děláte, když se vám daří?

Jaké dovednosti nebo schopnosti zapojujete?

Na co v tu chvíli myslíte?
Sestavit, sepsat či nakreslit si můžete mapu svých „to se mi povedlo“, „to mi jde“, „to mě baví“ a pak se rozhodnout, jak s ní naložíte dál. Někdy je to mapa, v níž se rýsuje cesta k novému byznysu nebo pracovnímu místu, jindy cesta ke spokojenosti, k novým koníčkům, k sebedůvěře, k motivaci… Nebo, individuálně, ke všemu dohromady.