Tímto blogem bych chtěla, Vám, čtenářům něco předat. Člověk by si měl jít za svými sny, za svými názory, být sebevědomý. Mít kolem sebe ty, které má rád. Měl by si zakládat na upřímnosti. Jsem člověk, který miluje pravdu upřímnost, toleranci a pochopení. Ale ze všeho nejvíc miluje své sny, kávu, přátelé a rodinu.
Vždy, když jsem psala úvodní článek, nevěděla jsem jak začít. Vlastně jsem ani neměla v myšlenkách uspořádané to, o čem bych chtěla psát. Vždycky přišel nějaký nápad, který jsem jen tak vložila do příspěvku a zveřejnila jej. Tímhle psaním jsem se dostávala mimo “realitu”, odreagovávala jsem se ze světa a zlepšovala si pomocí toho náladu. A tohle je právě to, co bylo špatně. Nechci především zlepšovat náladu sobě, chci zlepšit náladu vám. Udělat vám příjemnou chvilku ke čtení, ulehčit mnoho situací a mnoho dalšího. Ale po získaných zkušenostech, stovky přečtených blogů, tipů a rad, jsem ráda, že jsem konečně našla inspiraci, motivaci a plno nápadů, jak to celé zrealizovat.
Myslím, že by bylo vhodné, abych se vám alespoň trošku představila, řekla o sobě něco málo. Mé jméno je Veronika, narozeniny mám 28. března, tedy bude mi 19 let.
Co se týče mého dětství a vzpomínek na něj, mám opravdu hodně, jako všechny děti, ale věřím, že nejsem ani první, ani poslední z těch, co většina vzpomínek není příliš veselá. Mám sestru, dvojče, Moničku.
Jako malá jsem netrávila příliš času s kamarády, nebyla jsem ráda středem pozornosti, raději jsem byla někde v davu a byla jako tichá myš. Nechtěla jsem se seznamovat s novými lidmi, nedokázala jsem sama od sebe navázat kontakt, či nadhodit jakékoli téma ke konverzaci. Avšak později mi začalo docházet, že to je špatně, být pesimistická a introvertní. Je pouze jeden člověk, kterému vděčím za to, že mi pomohl zlepšit vztahy s ostatními, navazovat kontakty, konverzace a celkově být přátelská. Udělal pro mě opravdu mnoho. Nyní bez přátel, rodiny a přítomnosti nemůžu být, nedokážu být sama.
Ohledně mých koníčků… celé dětství mě doprovázela láska ke sportu, hlavně ke gymnastice, rope skippingu a atletice. Na základní škole jsem nedělala nic jiného, vlastně i do poloviny střední školy.
Kavárny, káva. Dvě mé největší lásky. V mé oblíbené kavárně jsem téměř denně a nebyl by den, minuta, hodina, kdy bych tam nechtěla být. Příjemné a odpočinkové prostředí s doprovodem vůně kávy a kavárnové atmosféry. Okouzlující.
Ohledně mého snu… bohužel se každý spleteme a mě mrzí, že jsem nepoznala o 4 roky dříve to, co bych v dospělosti chtěla opravdu dělat. Šla jsem na předškolní a mimoškolní pedagogiku a vážně si myslela, že to bude pro mě to pravé. Ale pak přišel zvrat a plány se otočily jiným směrem. A kam jinam, než ke kávě, že? Proto nastupuji na vysokou školu takovou, aby bylo možné mít vlastní kavárnu. Je to cesta na velmi dlouhou trať, než se můj sen bude dát dokázat a budu stát v mé vlastní kavárně a budu si moct říct: ,,Dokázala jsem to.” Nemůžu se dočkat, až ten pocit budu mít.
Jsem člověk, který si jde za svým a taky si za svým názorem stojí. Nenechá sebou rozhazovat ledajaké pomluvy a špinavosti, což je v našem městě a v tomto století velice běžné. Zakládám si na upřímnosti. Opravdu co nenávidím, přes co můj vlak nejede jsou lži. Prolomí se koleje a když to mám říct narovinu: ,, Nashledanou!”
Určitě se o mně dozvíte mnohem a mnohem více.
Vee
