Poslední dny jsem se nezastavila, psala jsem příběhy, natáčela videa, stříhala, začala na nových stránkách, starala se o děti, o partnera, o domácnost,…
Do toho u nás venku každou chvíli prší, je dusno, anebo úmorné vedro. A strachovali jsme se, jestli hurican Metew nestočí svou dráhu přímo na nás, na Quintana Roo, kde žijeme.
Cítila jsem únavu, kterou jsem zaháněla energy drinky, kávou a začala jsem během dne omdlévat, byla jsem často protivná, plačtivá a začal být takový i nás malý půlroční Míša.
Neustále jsem to přisuzovala zoubkům, bolavému bříšku, tomu, že má hlad, že ho málo chovám. A čím více jsem ho houpala, drndala a já nevím co, tím více plakal a tím více se moje frustrace stupňovala.
Až dnes, když mi dal přítel množost si na několik hodin přes den schrupnout a opravdu si odpočinout, postaral se o děti a já mohla vypnout, se Míša jako cvaknutím kouzelného vypínače zklidnil.
Přestal se tak vztekat, být tak plačtivý a nervózní.
Protože ani já taková nebyla.
Ráda bych vystihla jednou větou svou myšlenku, ale je mi jasné, že tohle je složité a problematické u mnoho z nás.
Je důležité si uvědomit spoustu věcí během života:
-> Nedivme se, když si neumíme říct stop, potřebujeme jen neustále někomu něco dokazovat, nakládáme toho na sebe příliš, snažíme se být úžasní a ženeme se za perfektní iluzí něčeho, co nikdy nemůžeme trvale udržet, že to vyústí ve frustraci a depresi, kterou mnohdy opravdu často nechápeme. Začneme tedy do sebe lupat jeden prášek za druhým, tu na bolest hlavy, tu na zklidnění nervů, na pálení žáhy, na kvalitnější sexuální život, proti padání a šedivění vlasů a tak bych mohla pokračovat.
-> Svou energii přenášíme na ostatní, kteří jsou pak naším odrazem. Ovlivňujeme nejenom sebe a své zdraví, ale i své okolí, pro které se většinou začínáme v takovém stavu stávat nesnesitelnými.
Můj partner měl často chuť prohodit mě oknem, za poslední měsíc určitě a já se mu nedivím.
Došlo mi, že je potřeba říct: “Potřebuji pomoct,” a necítit se přitom ponížený. Protože já s tímhle mám obrovský problém, o pomoc žádám opravdu nerada.
Je ale potřeba nechat druhé, aby nám podali pomocnou ruku a je potřeba si přestat hrát na super hrdiny, na super manželky, super partnery, super táty a super mámy.
Naši nejbližší nepotřebují, abychom byli perfektní, ale abychom byli šťastní, protože pak děláme šťastné nejenom sebe, ale i je.
Poslouchejte sebe, své tělo a dopřejte si čas od času pauzu, time out a přiznejte, kruci! Přiznejte si, že už nemůžete a potřebujete pomoct 🙂 Já to neuměla a kdybych si to díky svým “omdlévacím stavům” neuvědomila včas, asi bych ve dvaadvaceti dostala kvůli svému perfekcionismu infarkt.
Tímto si říkám, že ano, přidávat příběhy budu, budu dál natáčet, dál se věnovat rodině, ale když ucítím, že nezvládám, padám (lidově řečeno) na držku, tak si prostě dám pauzu a budu ten den relaxovat.
Nebudu si vyčítat, že jsme s dětmi nešli ven a jen se válíme v naší posteli a koukáme spolu na televizi na pohádky a máme místo obědu kupovanou pizzu.
Ne, nebudu, protože vím, že tenhle příležitostný stav, tato příležitostná siesta mé rodině i mně samotné prospěje víc, než tříchodové menu, podlaha naleštěná jako zrcadlo a pevný vytrénovaný zadek jako kámen.
Věřím, že spousta z Vás už je tak daleko, že si k tomuto bodu došla sama. Ale pokud ne, budu ráda, když Vás můj článek namotivuje.
Jsem perfekcionista a věřím, že pro mě bude těžké odpočinout si, ale vím, co to se mnou teď naposledy udělalo a nechci se zničit. Nechci být troska a chci mít fungující a milující rodinu a pohodový život.
Za to mi to “vysněně dokonalé” nestojí 🙂
Krásný víkend Vám všem
Píďalka Jablečná :-*
