Dvě nejlepší kamarádky na základní škole. To jsou hlavní hrdinky tohoto krátkého příběhu. Jedna vysoká hnědovlasá, druhá nižší bruneta. Ta vyšší se jmenuje Martina (aneb to jsem já), ta nižší se jmenuje Andrea. Nedáme bez sebe ani ránu. Chodíme do sedmé třídy 3.základní školy v Senici. Společně trávíme čas o přestávkách, společně chodíme na záchod (to byla velká móda – vždy jsme chodily ve dvojicích, ideálně s nej kamarádkou), společně chodíme po škole ven a společně chodíme také v neděli na mši.
Mše je důležitý bod. Vždy po ní, po cestě domů, jsme se zastavily na rohu ulice. Já jsem odbočovala doleva, Andrea pokračovala rovně. Měly jsme stále spoustu témat na povídání, tak se nám mnohdy po kostele ani ještě nechtělo domů. Povídaly jsme si o budoucnosti a najednou jsme se přistihly u toho, že rozvíjíme SEN.
Andrea je talent. Nádherně maluje. Miluje módu. Hezky se obléká. Umí krásně líčit. A je krásná. Ta 12letá Andrea touží po tom stát se módní návrhářkou. Skicovat a malovat šaty, pak je ušít, mít vlastní módní show a úžasný butik v centru města. Jakého? To je jedno, nějakého velikého, ideálně…Praha!
(HAHAHA, smějeme se svým divokým fantaziím – butik v Praze – to zní jako hodinky s vodotryskem)
Já jsem organizátor. Nejsem úplný kreativec či výtvarník. Umím dobře cizí jazyky. Já budu mít na starosti organizaci, propagaci, prodej, komunikaci…prostě vše kolem toho.
Kolesa času se posunuly. Píše se rok 2017….což je téměř 20 let od nedělního povídání na rohu ulice po kostele. (Kde ty časy jsou….)
Prohlížím si obrázky, které Andrea namalovala. Najednou nápad. Tyto krásné obrázky tady přeci nemohou jen tak zapadnout! Musí ven, na světlo světa. Aby potěšily naše oči. Napadlo mne k nim přidat povzbudivá slova – aby se dotkly i našeho srdce. A na všech jsou ženy, my jsme ženy – budou to obrázky pro náš ženy.
Slovo dalo slovo. Nezastavil mne ani fakt, že jsem měla měsíc před porodem. Pustila jsem se do práce. Něco jsem stihla než se mi narodila druhá dcerka Izabela. Pak jsem napředovala šnečím tempem. Nevadí, každým krokem jsem se posouvala blíže a blíže k splnění našeho snu.
Ne, nemáme butik (zatím). Snily jsme tehdy o společné věci (dnes bychom to dospělácky nazvaly projekt). A ten se splnil. Souvisí s módou. A ta Praha? Shodou okolností v ní žiju:-)
Sny se plní. Někdy to trvá. Ale stojí to za to. Podívejte se blíže na naše motivační obrázky pro nás – ženy- www.eshop.makehappy.cz. Máme s nimi veliké plány.
