A proč padáme, pane? Abychom se naučili znovu se zvednout”. To je jedna z hlášek z filmu Batman, který jsem nedávno opět viděla. Líbí se mi všechny ty komiksové filmy, kdy člověk ztratí úplně kontakt s realitou a začne vnímat, že vše je možné. Hlavní hrdinové v nich zvládají každou situaci, i když třeba ne hned napoprvé, nakonec ten „silnější“ vyhrává. Tím silnějším nemyslím jen vyrýsovaného Supermana, Batmana nebo Ironmana. V našem „běžném“ životě je to ten, kdo několikrát spadne a přesto ho pořád vidíte, jak se znovu zvedne a jde dál. Neznamená to, že zapomene na to, co se stalo, nebo bude dělat, že se vlastně vůbec nic nestalo a jeho se to netýká. Pravda je, že takový člověk se z „chyb“ poučí a již je víckrát nezopakuje. Potom by to totiž nebyla chyba, ale pouze naše volba.
Právě jedna malá událost, která se mi v nedávné době stala, mi opět připomněla ten srážející a bolestný pocit prohry. Na druhou stranu mi opět znovu otevřela oči nebo možná jen jsem na to s odstupem času začala mít úplně jiný pohled. O co hůře, stalo se mi to u věci, kterou prostě žiju. Opět jsem byla v situaci, kdy se ostatní radovali z toho, že školení zvládli napoprvé. Zjistila jsem, že já budu muset udělat ještě jeden krok navíc, abych také uspěla. V tu chvíli mnou projel ten známý pocit křivdy a nespravedlnosti, kdy se začnete porovnávat s ostatními a říkat si proč zase já? Přiznám se, že jsem beze slov odešla ze sálu a chtěla být v tu chvíli sama. Nepotřebovala jsem slyšet ty utěšující řeči ve stylu „příště to dáš“ od lidí, kteří to zvládli a rozhodně nejsou ve stejné situaci jako vy. A můžete si být jistí, že je to stejně příliš nezajímá.
Je to takový paradox ve chvíli, když si konečně začnete myslet, že už všemu rozumíte a všechno umíte. To je ten okamžik, kdy vás život prostě znovu vyzkouší. Taková zkouška, jestli o to opravdu stojíte a jste ochotni „zabojovat“, když bude třeba. Tak nějak jsem po hodně dlouhé době cítila, že bych o této zkušenosti neměla přemýšlet cestou vzteku, obviňování nebo vyčítání. Upřímně, trvalo mi celé dva dny, než jsem s tím vším vnitřně vyrovnala, mimo jiné jsem se o této situaci ještě v ten večer radila také s výbornou lahví bílého vína. Kromě této chuti jsem měla ještě větší chuť se na všechno vykašlat – přestat učit všechny mé lekce a vzdát to. Ale to by znamenalo jediné, že bych si vybrala tu jednodušší cestu.
Všechny tyto situace mě naučily určité pokoře k mým úspěchům, kdy nenosím hlavu v oblacích a nemyslím si, že už to bude takhle napořád. Stále se učím přijmout i své prohry, což není tak jednoduché pro člověka, který touží po tom, aby vše bylo perfektní, a občas se ztrácí ve svých snech a přáních. A tak jsem se opět z toho světa komiksů přenesla do reálného světa. Takovou moderní mantrou, která se mi už nejednou potvrdila a je pro mě novou motivací, je kouzelná, ale přesto velmi jednoduchá věta Henryho Forda:
„Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, v obou případech máte pravdu.“
