1. část příběhu naleznete zde
2. část příběhu naleznete zde
3. část příběhu naleznete zde
4. část příběhu naleznete zde
5. část příběhu naleznete zde
6. část příběhu naleznete zde
Tento deník začínám psát, protože mi to poradil jeden kámoš. Taky si ho prý píše a hodně mu pomohl. Tak jsem se rozhodl, že to zkusím taky. Teď tedy nejsem určitě v dobrém období života. Nedávno jsem se rozvedl, děti vidím málokdy a v práci mě to moc neba. Když se se mnou ex rozcházela, tak říkala, že jí doma vůbec nepomáhám a nic nedělám. A kdo jí asi tak nosí ty peníze? Dělám od rána do noci v práci, kterou dělat nechci. A to všechno bylo jen kvůli ní. A jí to bylo ještě málo. Vždyť jsem byl úplně zničený a aspoň doma jsem chtěl mít klid. Co vlastně chtěla, vždyť jsem jí nosil dost peněz. Prý musela doma všechno dělat. Vždyť toho zas tak moc doma není. Děti byly celý den ve škole. No něco na večeři udělat mohla. A poučit se s klukama není až taková velká práce.
To nevím, jak mi tohle psaní má pomoct. Asi to nějak nezabírá. A co by se vlastně mělo změnit? Psaním asi jinou práci neseženu. Jestli vůbec nějaká vhodná práce pro mě existuje. A ještě mi doporučil, abych si vždycky na konci napsal tři věci, které mě potěšily. Tak teď ještě vymyslet ty tři věci: Mám radost, že jsem ráno vstal, že jsem začal psát tento deník a že se můžu najíst. To pro dnešek bude stačit.
No vidím, že nejsem jediná zkrachovalá existence. Ono je nás asi víc. Taky není spokojený se svým životem a taky neví, jak z toho ven. Ale jeho představy o domácích pracech jsou opravdu mimo. Nedivím se, že se s ním manželka rozvedla. Dál jsem listovala knížkou a na každé stránce jsem našla jen a jen samé stěžování. No to přece nebudu číst. Toho si užívám dost. Zavírala jsem knížku a na jedné stránce jsem uviděla obrázek. Byl na něm nakreslený nějaký půdorys bytu, pak tam bylo srdce a dvě menší postavy podávaly ruce nějaké větší postavě. Tedy, kreslit moc neumí. Vypadá to jako od dítěte ze základní školy. Dole byl nápis – MOJE PŘÁNÍ. Aha, tak to si napsal, co by chtěl zažít? Asi jo. Na vedlejší stránce byl nějaký seznam. Bylo zde napsáno:
DOVOLUJI SI A PŘIJÍMÁM, ABY KE MNĚ PŘIŠLO:
-
Dobrý vztah k synům
Byt 3 + 1(vlastnit)
Žena, která by mě měla ráda
Dobrý vztah s ex
Práce, která bude dobře placená a bude mě bavit
Najednou někdo zaklepal. Rychle jsem vstala a šla otevřít dveře. Byla tam Květina. Pozvala jsem ji dál a rovnou se ji zeptala na knížku, kterou jsem našla na kameni. Květina se usmála a začala povídat: „Je spoustu lidí, kteří hledají cestu. Každý má nějakou oblast, kde není spokojený. Tak to prostě je. Ale většinou už ti lidé neví, že tento stav mohou změnit. To jim nikdo neřekl. A tak se utápí a trápí v problémech. A mnohdy jsou to opravdu velké životní zkoušky. Ten člověk, který začal psát tuto knihu nakonec našel cestu. Ale když se podíváš na jeho začátek, tak byl v docela velké depresi. Myslel si, že má ten nejhorší život. A on ten jeho život zas tak úžasný opravdu nebyl. Ale když se začteš dál, tak zjistíš, že postupně začal jinak uvažovat. Nejdříve si měl každý den napsat jen tři věci, které se mu povedly. Jen tři věci, které mu udělaly radost. Nic víc. A když se podíváš co psal, tak zjistíš, že to psal jen proto, že musí. Ani ho to moc nebavilo. Pak dostal za úkol, aby si nakreslil, co opravdu chce a aby se na tu kresbu každý večer díval a snil o tom, jaké to bude. To nedělal proto, aby si stavěl vzdušné zámky, ale aby dokázal vidět věci pozitivně. Aby dokázal upoutat své myšlenky jiným směrem. A to se mu povedlo. Když začal snít, tak se uvnitř začal probouzet. Najednou zase začal žít. Najednou k němu přicházely krásné pocity. Stejně krásné, jaké člověk zakouší, když vnímá přírodu.“
No jo, uvědomila jsem si, to byly opravdu krásné pocity. Někde se mi ty krásné pocity rozkutálely. Připadala jsem si jako v tunelu.
„A víš, co mu nejvíce pomohlo?“ ptala se Květina. „No nevím a po pravdě jsem docela zvědavá, co to je.“ odpověděla jsem. „Byly to slova: DOVOLUJI SI A PŘIJÍMÁM. Stačí si opravdu jen dovolit připustit, že se věci mohou změnit. Jen to stačí. Tím se dokážeš nadechnout a tvá mysl se uvolní. Schválně si to vyzkoušej. Řekni si DOVOLUJI SI A PŘIJÍMÁM ŽE …. a pak za to doplň vše, co tě právě napadne. A úplně nejlepší bude, když si to napíšeš. Můžeš se k tomu kdykoliv vrátit. Doporučuji každý večer. A znovu si můžeš prožít ten nádherný pocit volnosti. A když tě napadne nějaká stará myšlenka, tak si ji jen uvědom. Zjisti co cítíš a řekni, že si dovoluješ tuto myšlenku opustit a dovoluješ si, aby do tvého života přišla myšlenka, kterou chceš.“
Zkusila jsem si říci, že si dovoluji připustit, že jsem štíhlá. Velice mě překvapilo, že se cítím velice uvolněně a lehčeji. Tohle jsem nečekala. Vždyť šlo jen o šest slov. Cítila jsem, jak se mi na obličeji vykouzlil lehký úsměv a spokojenost. To je opravdu zajímavé. Navíc tohle všechno jsem zažila, hned po vyslovení těch pár slov. Jakto, že jsem to nevěděla dřív? To budu muset aplikovat.
„Každý si totiž myslí,“ pokračovala Květina, „že nás řídí náš mozek. Že ten jediný vše dokáže zhodnotit, propočítat a vymyslet. Jenže on mozek je řízen úplně něčím jiným.
pokračování příště
