1. část příběhu naleznete zde
2. část příběhu naleznete zde
3. část příběhu naleznete zde
4. část příběhu naleznete zde
„Jídlo je jako život. Jak přistupuješ k jídlu, tak přistupuješ i k životu. Jíš rychle? V tom případě i život bereš rychle a ani nevíš, jak vlastně žiješ a jak život chutná. Abys lépe poznala život, je dobré nejdříve začít u jídla. Tam se to krásně dá poznat. A pro začátek je to to nejjednodušší. A teď si vem do ruky kousek ovoce a pořádně si ho prohlédni. Zjisti, jaký má tvar, kde jsou nerovnosti, jakou má barvu a zda se barva mění. To všechno si pořádně prohlédni. Až si to prohlédneš, tak zjisti, jak voní. Zjisti jakou má vůni a zda je vůně všude stejná. Čichni si taky k rukám a zjisti, jestli i ony voní. Pak se věnuj svému hmatu. Ohmatej celý povrch ovoce. Přejeď si po celém povrchu a věnuj se každé prohlubni a každé nerovnosti. Až to budeš mít, tak se do ovoce zakousni. Nejdříve poslouchej zvuky, které vydáváš, když koušeš. Pak si začni uvědomovat, jakou má ovoce chuť a kde ji všude v ústech cítíš. Pokud ti nejde vnímat chuť, tak vnímej texturu ovoce. Prostě vnímej, jak jednotlivé kousky ovoce narážejí na jazyk, zuby, dásně a vůbec na celá ústa. Čím častěji budeš takto zkoumat potravu, tím víc ji budeš vnímat. A jednou zjistíš, že začneš líp vnímat i svůj život. On totiž ke každému neustále mluví, ale většina lidí ho moc neposlouchá.“
Seděla jsem vedle Květiny, oči jsem měla vytřeštěné a jen jsem zírala, co mi to ta desetiletá holčička povídá. Vždyť toto nemůže desetiletá holka vůbec vědět. No uznejte. Desetiletá holčička. Tedy, já vlastně nevím jestli má deset. Ale určitě na to vypadá. Znám docela dost dětí a vím, jak vypadá malé dítě. A ona je malá. Dobře, třeba má víc než deset, ale maximálně tak o rok nebo o dva. A co to vlastně říkala? Vychutnávat jídlo? Vychutnávat život? A kdy to tak asi mám dělat? Na vychutnávání nemám čas. Ona asi vůbec neví, kolik úsilí a času stojí se vůbec uživit. Kolik musím vynaložit námahy, abych zvládla vše, co je potřeba udělat. Jí se to povídá. Ona je dítě a všechno jí připraví pěkně pod nos. Plná zloby jsem jedla snídani.
Musela jsem ale čekat na Květinu a tak jsem si vzala do rukou jedno ovoce. Na jedné straně mělo světle žlutou barvu. Ta se postupně měnila v tmavě žlutou. Postupně jsem si prohlížela každý centimetr ovoce. Dívala jsem se na zaoblení a na malou skvrnku, která byla na jedné straně. Pak jsem si k ovoci přivoněla. Byla jsem překvapena, jak příjemnou ovocnou chuť má. Docela mě překvapilo, že je vůně tak intenzivní. Toho jsem si nikdy nevšimla. Přivoněla jsem i k ruce a zjistila jsem, že i ona voní po ovoci. Sice ne s takovou intenzitou jakou mělo ovoce, ale vůně tam byla. A jak to bylo dál? Jo, hmat. Postupně jsem osahávala ovoce a zjišťovala, jak je příjemně měkké a docela teplé. Jen černý stroupek vystupoval z povrchu a ten byl o něco drsnější. Pak jsem se do ovoce zakousla. Slyšela jsem, jak mi ovoce v zubech křoupe a jak mi pár kapiček šťávy vystříklo z pusy. Pak, jak jsem žvýkala, jsem zjistila, že intenzita chutě se zvyšuje. To je zajímavé. Nikdy jsem si toho nevšimla. Taky jsem se snažila si uvědomit, jak jednotlivé kousky ovoce mi narážejí na zuby, jazyk a patro. To bylo asi nejvíce zajímavé. Znovu jsem si ukousla a provedla další zkušební žvýkání. Najednou jsem zjistila, že jsem úplně automaticky začala snižovat rychlost při jídle. A vůbec to nebylo tak těžké. Navíc jsem zjistila, že jsem snědla něco přes polovinu toho, co jsem si nandala na talíř, a už jsem neměla hlad.
„Pokud už nemůžeš, tak to nemusíš dojídat,“ slyšela jsem jak mi Květina říká. „Nechej si to klidně na později“. Na později, ale to ne, vždyť se musí dojídat. „No víš, to je ale plýtvání jídlem. Je potřeba, co si nandám na talíř sníst. Tak nás to učili.“ odpověděla jsem dosti podrážděně. „Tak to udělej jinak.“ řekla Květina. „Pokud už nemůžeš, tak si to nechej na příště. Můžeš to sníst o něco později. Zabal si to do krabičky. Tu najdeš pod stolem, kde je jídlo. A pro příště můžeš udělat následující opatření. Dej si menší porci. Vždy si můžeš přidat. Takto si můžeš regulovat množství jídla, aniž bys potřebovala vědět jaké množství je nutné sníst. Tvoje tělo to ví nejlépe. Jen ho vnímej. Navíc, takhle jednoduše můžeš zhubnout.“ Při poslední větě jsem se na Květinu úkosem podívala. To řekla určitě schválně. Nejsem úplně nejštíhlejší, ale zas tak tlustá nejsem. Všechno ve mně vřelo. Jí se to kecá. Raději jsem si šla pro krabičku na zbylé jídlo, protože jinak bych ji asi „přerazila“. Nána jedna pitomá.
pokračování příště
