Miluji příběhy. Vždycky jsem ve svém životě měla obrovské štěstí na lidi. Ať už jsem potkávala různé osobnosti, anebo jen někdo zajímavý byl mým sousedem. obohatilo můj život setkání s nimi natolik, že…
… jsem po povídání si s každým jednotlivým člověkem měla chuť udělat něco velikého. Napsat jejich příběh. Setkat se s nimi znova, pokud šlo o naprosto cizího člověka, se kterým jsem se prostě jen tak seznámila. Třeba dnes… NIC na vsi se stává zajímavým. Žiju tady jako poustevník, nestýkám se z tohoto mini městečka vůbec s nikým. Znám sousedy, znám prodavačky v obchodě a tím to začíná i končí. Po neuvěřitelném maratonu tahání krabic z garáže do nového bydlení a z domu zpátky do garáže (občas jsem to vzala i přes 3 sklepy, které tady máme a další 2, které jsem objevila omylem), jsem dnes měla konečně volno! Volno znamenalo vstát, upravit se a vyrazit po 20 dnech bydlení tady do města. Vyzvednout si řidičák, který tam na mě 3 měsíce čekal, až ho vyzvednu (ta moje krátkodobá paměť…).
Rychle vyřízeno, rychlý příjezd zpátky do mé “nory”. Nějak mě Brno za posledních pár let unavilo natolik, že jsem se nezdržovala ani v Prostějově a těšila se zase na tu svou samotu, kterou si upřímně vychutnávám. Dokončeno všechno potřebné, tudíž jsem přepnula konečně na modul OPRAVDOVÝ ODPOČINEK.
Pokud jste dočetli až sem, věřte, že dočtení celého příšpěvku stojí za to. Protože zrovna tento příběh je krásný a věřím, že vemi inspirativní. Jak všechno dopadlo, najdete tady:
