Znáte to, je to něco ve stylu ,,Kdo neskáče není Čech.“ Prostě kdo není na facebooku nebo na instagramu jakoby ani nebyl, nebo je to prostě asi nějaký debil. Pche. Bůh ví. Dysgrafik a dyslektik, asociál, až já mám z toho v oku tik. Jak by řekl Xindl X.
No nicméně, o co jde v těchto široko spektrálních, sociálních či asociálních spletitých sítích, plných životních osudů, hlubokých pravd na dnech skleniček vína, lajků, srdíček, smajlíku, hvězdiček, včeliček, dakfejsů, spodního prádla, zadků, plavek, kosmetiky, duchovna, rad, citátů, soukromí, receptů, sexy and unsexy těl, uměleckých děl, zdravých jídel a happy faces ?
Poháněná egem vrněla jak káča, moje milá plakala, že málo lajků dostala.
První co, než si stačíte vybalit kufry v hotelu, vyfotíte se sami (samozřejmě s velkou částí hotelového pokoje) se šťastnou tváří (nebo donutíte další tvář tvářit se šťastně a na fotce budou dvě šťastně se tvářící tváře se šťastně se tvářícím luxusně vypadajícím interiérem) na instagram. Celý dojem dokreslíte nefalšovanou sedmkrát destilovanou, přímo až finsky vyhlížející zábavnou hrou zvanou filtr. Bez trefného cool komentáře ani ránu a samozřejmostí jsou hashtagy, čím víc, tím líp, však jde mi o sledovanost. No a už jenom čekám na lajky. Neustála potřeba kontrolovat moje dílo a hlavně skóre úspěšnosti zobrazené v počtu lajků, hodnoceno laickou veřejností, mě docela znervózňuje a odvádí mou pozornost od faktu, že jsem na dovolené. „Cože, tak málo? Jenom tři lajky?! Ať jdou do prdele. Já se na to vyse*u.! Člověk se snaží a nic. Obsluha. Dvojku bílého prosím. Děkuji.“
Proto vyvstává jedna důležitá otázka. Dávali byste příspěvky na facebook či instagram i kdyby neexistovaly lajky a jiné? Opravdu byste si dali tu práci, obětovali ten čas a sdíleli fotky, kdyby k tomu prostě nikdo nic nenapsal, nikdo by na to nijak nereagoval, nikdo by nijak nevyjádřil svůj momentální emocionální stav odražený v zrcadle vlastní mysli, nějakým určitým grafickým zobrazením pod Vaši fotkou? Co je tedy motivací? Kam jest odvedena naši pozornost?
No každopádně od skutečného života, od přítomného okamžiku. Od dechu, od atmosféry, od člověka z masa a kostí, který sedí tady a teď vedle vás a už nikdy se to opakovat nebude, vy místo vychutnávání vůní a chutí, sdílení doteků, pohledů do očí, polohy kopírující tvar vašeho těla, když za vámi leží on, poháněná egem jak ta káča, sdílíte svoji polohu raději na facebook a fotíte někoho, kým ve skutečnosti vůbec nejste, pro lidi, které to ve skutečnosti ani vůbec nezajímá. Jenom jsme prostě nějak zvyklí (asi ještě ze školy) dělat věci, které nám vlastně moc smysl ani nedávají. Like. 😉
