Nedávno se ke mně dostala knížka americké psycholožky Susan David o tom, jak zvládat své emoce. Zatím jsem ji celou nedočetla, ale velmi mě zaujal popis toho, jak naše emoce zvládáme. A tak jsem se rozhodla o tom napsat. Uvědomila jsem si totiž, jak moc je náš postoj k vlastním emocím určující pro kvalitu života, který chceme žít. To, jak zvládáme své emoce, je přímo úměrné tomu, jak jsme zdraví (určitě jste slyšeli o psychosomatice) a šťastní.
Naše emoce, ať pozitivní nebo negativní, jsou základem veškerého našeho jednání, úspěchů i neúspěchů. Když máme pozitivní emoce, jako například radost, je všechno fajn, cítíme se dobře, jednáme dobře, jsme otevřenější k sobě i ostatním, jsme rozvážnější v reakcích, a vyzařujeme kolem sebe „dobro“. Jakmile jsou ale emoce negativní, ve většině případů je neumíme zvládat. My je nezvládáme a ony nás tímpádem ovládají. Nám se samozřejmě negativní emoce nelíbí, a tak máme již z dětství vyvinuté strategie, jak se k nim stavíme.
Dva základní způsoby, jak nakládáme s negativními emocemi jsou:
„schovat a zašpuntovat“
„poddat se jim“ a dokola o nich přemýšlet, což nás vede ke skličujícím pocitům
Oběma způsoby se stáváme rukojmími svých emocí. Každý z nás tíhne k jednomu či druhému způsobu, ale často je v různých situacích a s různými lidmi střídáme.
Pojďme se tedy podívat na to, co znamená zašpuntovat, nebo se poddávat. V průběhu čtení si zkuste pro sebe identifikovat, do které kategorie patříte (já do té druhé :o)
Takže, pokud emoce „zašpuntováváte“, zatlačujete je někam hluboko do svého podvědomí, děláte, že nejsou. Například, máte na někoho vztek, protože cítíte, že vás využil. Sami sobě si ale řeknete: „Nebudu se tím zabývat, musím jít do práce. Mám důležitější věci na starosti“. Tím jste emoci „uspali“. Zašpuntovali do lahve. A v dalších podobných situacích pokračujete přihazováním emocí do lahve. Druhý způsob, „poddání se“, znamená, že vás emoce totálně ovládne a vy máte pocit, že se nemůžete soustředit na nic jiného. Pokládáte se do ní, analyzujete bolest, kterou vám způsobila, ptáte se sami sebe, proč cítíte, co cítíte a nemůžete přestat, jako byste byli posedlí bolestí, kterou vám to způsobilo.
Oba způsoby vám přiblížím touto metaforou: představte si, že v ruce držíte vysoký stoh knih, naskládaných na sobě. Člověk, který tíhne k zašpuntovávání, se bude snažit stoh držet co nejdál od těla. Knihy reprezentují emoce. Postupem času ale jeho natažené ruce zeslábnou, začnou se třást a stoh upustí. To samé se stane tomu, kdo se emocím poddává. Drží stoh knih blízko u těla a objímá ho tak těsně, že ztrácí schopnost vidět vnější svět, druhé lidi a jejich problémy, smát se, opravdu vidět své děti a tak dále. Za nějaký čas tu tíhu neudrží a knihy upustí.
Lidé nakládají těmito způsoby se svými emocemi s tím nejlepším úmyslem, ale z dlouhodobého hlediska to nemůže fungovat. Uvedené vzorce postojů k našim pocitům jsou často spojeny s úzkostmi, depresemi, špatnou náladou, zdravotními problémy nebo nízkou sebehodnotou. A to má velký vliv na kvalitu našich vztahů.
Pokud emoce zašpuntováváte, čili se jim vyhýbáte, váš partner může cítit, že tu pro něj nejste, že nejste sami sebou, spontánní, autentičtí, přítomní, dostatečně otevření a zranitelní. U druhého způsobu může váš partner cítit, že nemá prostor cokoli říct, ani se vyjádřit, vy jste tolik zaměřeni na sebe, že je těžké se prosadit, být viděn a vnímán.
Jak už jsem říkala, lidé mohou tyto způsoby střídat. Někdy tak dlouho potlačujeme a potlačujeme, že potom se stavidlo utrhne, my se tomu poddáme a všechno „vykřičíme“ ven. Pak se ale většinou cítíme špatně a zase začneme potlačovat.
Jak tedy můžete z tohoto kolečka vystoupit?
Začněte vědomě pozorovat své pocity a především vaše tendence, jak se k nim stavíte. Všímejte si myšlenek a emocí se soucitem a taky zvědavostí a odvahou (někdy to může být těžké, proto velká odvaha je na místě). Jestliže chcete žít harmonický život, měli byste mít zdravý vztah k vašim emocím. Neberte je jako své protivníky, ale jako součást vašich příběhů, které se postupně vyvíjely a pomáhaly vám cítit se bezpečně, přežít určité stresové a traumatické situace a komunikovat se svým nitrem.
Přemýšlejte o svých negativních emocích jako o signálech týkajících se vašich niterných potřeb, nebo signálech něčeho pro velmi důležitého ve vašich vztazích. Možná máte pocity, že některé vaše potřeby nejsou naplňovány? Emoce jsou informace, ne nepřítel. Jsou spojeny s věcmi, které jsou ve vašem životě důležité. Pojďme se podívat na 3 způsoby, jak můžeme naše emoce efektivněji používat a zvládat.
ve vypjatých nebo stresových situacích se sami sebe ptejte „Jaká je úloha, nebo účel této emoce?“ „Co se mi tato emoce snaží říct důležitého?“
2. druhým krokem je učit se vyznat se ve svých emocích, vědět přesně, co se ve vás děje. Někdy, když jsme ve stresu, máme tendence své emoce zobecňovat a řekneme třeba: „Jsem ve stresu“ nebo „Jsem rozzlobený“. Ale velmi často je pod touto obecnou emocí ještě přesnější pocit, jako například: „jsem zklamaný“ nebo „jsem lehce rozhozený“, což je úplně něco jiného, než vztek. Trénujte to.
Lidé, kteří si dokáží dát potřebný čas, aby přesně identifikovali, co cítí, lépe zvládají náročné situace a mají lepší vztahy.
3. za třetí je dobré, naučit se dělat si od emocí odstup. Pokud vás emoce ovládá a vy se jí buď poddáte, nebo ji odstrčíte, zůstáváte ve velmi omezené perspektivě. Prozkoumejte ji a podívejte se na ni s větším odstupem. Rozšiřte si perspektivu tím, že až si pro sebe identifikujete, co cítíte, zeptejte se svého partnera, CO CÍTÍ ON a naslouchejte mu.
Přeji vám hodně zdaru v krocení vašich emocí :o)
….a moc by mě zajímalo, jaké tendence nakládání se svými emocemi máte vy? Napište mi o tom do komentářů pod článek! Těším se na vaše zkušenosti!
S láskou krásné léto s klidnými emocemi přeje
Monika Trčková
