„Redaktorka? To jako píšeš do nějakýho časopisu?“
„Ne, já dělám v nakladatelství. Vydáváme knížky.“
„Aha, tak to je super ne? To celý den jenom čteš, že?“
Jo, čtu. Málokdy si můžu vybrat co. Nevyžádané rukopisy, redakce rukopisů nebo překladů, korektury. Taky opravuju chyby jiných a snažím se nedělat vlastní. Těžko říct, co je těžší. Ale takový všední den redaktora je samozřejmě mnohem pestřejší.
9.00
Přicházím do kanceláře, lehce vratkým krokem. Včera byl křest, který pořádalo jedno spřátelené nakladatelství. Trochu se četlo, trochu se debatovalo, hodně se křtilo. Než naběhnou všechny maily v outlooku, stihnu si uvařit kafe a probrat s kolegy včerejší akci i novinky ze světa knih.
9.30
Klasické ranní kolečko – roztřídit maily na urgentní, méně urgentní a nedůležité. Ten urgentní mi připomíná dodělat anotace a zkontrolovat jednu obálku, ty méně urgentní mi hlásí problémy u překladatelů a redaktorů, nové nabídky ze zahraničí i info od obchodního oddělení, že se blíží veletrh a co to pro nás znamená. (Práci.) Ještě rychle prolítnout zpravodajské servery, bezva, nikde se o našich knihách nepíše. Je středa, tudíž je nutno zkontrolovat žebříček nejprodávanějších titulů. Hm, tak tam taky nic. Bude deset, to znamená blížící se poradu.
10.00
Scházíme se na poradu. Co se děje a dít by se nemělo, co se neděje a dít by se mělo. Kdo se s čím zpozdil. Hlásím, že tento týden budu mít hotovou korekturu, obálku vrátím přečtenou ještě dneska. Kolega upozorňuje, že překladatel upozorňuje na chyby v originále a tím pádem knížka nevyjde, kdy vyjít má. Chvíli se přeme, čí je to vina, ale nic nevyřešíme. Opět připomínka blížícího se veletrhu.
11.00
Dneska to šlo rychle a končíme těsně před jedenáctou. Honem čtu obálku, nacházím tam dvě chyby. Kdybych tam nenašla nic, byla bych nervózní, co jsem přehlídla. Ale nervózní jsem i tak. Obálku vracím do výroby a připletu se k diskusi nad písmem na jiné obálce. Mně se nelíbí, grafikovi ano. Tak proč se mě ptá. Chystám se psát anotace, ale volá redaktor, že má korekturu hotovou o něco dřív a jestli si to dneska můžeme někde předat. Jasně, aspoň se provětrám. Domluvíme se na odpoledne. A teď konečně ty anotace.
12.00
„Půjdeš na oběd?“ ptá se kolegyně. Dneska ne, pořád mi leží v žaludku ten včerejší křest. Nakonec mě ukecá aspoň na polívku. Stejně mě nic nenapadá, třeba to pak půjde líp. Těsně před odchodem píše onen spřátelený redaktor – autor byl se křtem moc spokojený, i s kmotrem (knihy) skončili ve dvě ráno v nějakém nonstopu v Libni.
12.30
Oběd za námi, odpoledne před námi. Psaní anotací střídám s odpovídáním na maily, něco čitelného ze sebe vysoukám, ale žádný zázrak to není. Což od anotací ani mailů nikdo nečeká. Část redakce odchází na oběd, tudíž je v jinak hlučné kanceláři klid. Na stole mi přistane náhled korektury, do mailu PDF z agentury s knihou na posouzení. Přemýšlím, co začnu číst dřív.
13.50
Vyrážím na sraz s redaktorem. Předáme si balík papírů, zasvěceně pohovoříme nad knihou, i když oba víme, že to není žádný vítěz Man Booker Prize. Domlouváme další redakci a vyrážíme každý jinam, ale oba budeme zase číst.
14.20
V kanceláři je pozdvižení. Přišla nabídka od agentury na zaručený trhák a rozjíždí se aukce. To je situace, kdy někteří jedinci ztrácejí zábrany. Přihazují se částky, které se málokdy vrátí. Všichni se modlíme, ať to brzy skončí, s jakýmkoliv výsledkem. A tajně tipujeme, na čí hlavu by to spadlo. Ve výrobě se na mě dívají zlým pohledem, když jim na hromadu korektur přidávám další. S omluvným úsměvem mizím. Vracím se k náhledu, rukopis počká. Do uší sluchátka, neb v kanceláři probíhá vzrušená diskuse nad aukcí.
17.15
Zvedám se od korektury, rovnám záda, protahuju ztuhlé nohy. V mailu zpráva, že letos do Frankfurtu pojedou jiní. Hmm, tak třeba za rok. Nebo za deset. Vypínám počítač, loučím se zbytkem osazenstva. Aukce prý pokračuje zítra. Cestou ze dveří přemýšlím, jestli to domů vezmu přes knihkupectví, očíhnout konkurenci.
Pořád nemáte ani tušení, co redaktor celý den dělá? No přece čte.
Článek vyšel na blogu Ze života redaktora http://zivotredaktora.blogspot.cz/
