Japonsko potřetí: Kjóto - Zlatý pavilon, Nijo Castle, svatyně Fushimi Inari
vložila 14.11.2017

Japonsko potřetí: Kjóto - Zlatý pavilon, Nijo Castle, svatyně Fushimi Inari

Zdravím z Číny,

Kdepak jsme skončili minulé vyprávění? Jistě, po pobytu v naganských horách jsme se vlakem přesunuli do Osaky, které jsme ale moc času nevěnovali. Po pár krátkých procházkách jsme si řekli, že je to průměrné hezké japonské město, nicméně nic zajímavého nebo historického zde není. Centrum města ale vypadalo celkem zajímavě a moderně, bylo vidět, že bylo nově postaveno sotva před pár lety. Bude ale lepší se sem třeba vrátit za pár let, protože v Osace se bude v roce 2025 konat výstava EXPO a přípravy na ní probíhají v plném proudu již nyní - rekonstrukce metra, veřejných parků, stavba moderních budov. Bylo by určitě lepší, kdybychom se ubytovali rovnou v Kjótu, které je vzdáleno 15 minut jízdy vlakem, a do Osaky bychom jeli jen na otočku a nebo vůbec

Kjóto bylo dlouhou dobu hlavním městem Japonska, do Tokia byla královská rodina přestěhována až v roce 1868. Říká se mu také "tisícileté hlavní město". V současnosti je jeho populace kolem 1,5 milionu lidí a je součástí aglomerace Kjóto-Osaka-Kóbe. Během 2. světové války bylo Kjóto na seznamu měst, na které USA chtěli svrhnout atomovou bombu; z tohoto seznamu pak bylo nakonec vyškrtnuto kvůli svému historickému významu. V roce 1997 se zde konala konference, na které se státy dohodly na snižovaní skleníkových plynů. Tato dohoda se poté nazvala jako Kjótský protokol. 

V Kjótu jsme strávili celý den už od brzkého rána. Hned ráno jsme navštívili oficiálně zvaný Kinkakuji Temple, ale nikdo ho nenazývá jinak než Temple of the Golden Pavilion - Golden Pavilion neboli Zlatý pavilon je jeho nejznámější turistickou atrakcí.  Konečně jsme se tu mohli pokochat pravými japonskými zahradami Zlatý pavilon byl postaven roku 1397 pro šóguna (vojenského vládce), jehož syn ho posléze přeměnil na buddhistický chrám. První a druhé patro je pokryto tenkými plátky čistého zlata, na střeše je zlatý čínský fénix.

 

 

 

Naší další zastávkou byl Nijo Castle. Tento hrad byl postaven roku 1603 jako sídlo pro šóguna. Po jeho smrti byl na nějakou dobu předtím, než byl zpřístupněn veřejnosti, sídlem královské rodiny. Do areálu se vcházelo zdobenou bránou Karamon a do vlastního paláce jsme se museli zout a pohybovat se v něm bosí. Bohužel se v něm nesmělo fotit. Palácem procházela jedna hlavní chodba spojující vnitřkem všechny budovy do jednoho celku a od jednotlivých místností byly odděleny  zašupovací dveřmi. Místnosti byly úplně bez nábytku a s výrazným zdobením zdí. Některé místnosti sloužily k soukromému bydlení, v některých šógun přijímal návštěvy - tyto návštěvní místnosti měly po zdech namalované borovice. Zeď s borovicí za šógunem mu měla dodávat ochranu a pevnou půdu, pomalovaná zeď na straně u jeho návštěvy zase byla namalována tak, aby se nad nimi opticky skláněla a přinášela pocit stísněnosti a podřazenosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

K večeru jsem se vydali za další neméně krásnou památkou, tedy za svatyní Fushimi Inari.  Inari je bohyně rýže, nicméně v moderním pojetí je obchodníky a řemeslníky brána jako bohyně byznysu a obchodu. Obvyklé pro všechny šintoistické svatyně je to, že u jejich vchodu nacházíme typickou japonskou bránu Torii. Pro všechny svatyně bohyně Inari je ovšem typické, že mají těchto bran více. Lidé a firmy často vyjadřují svojí vděčnost za obchodní úspěchy tak, že svatyním darují bránu Torii. A právě tímto je Fushimi Inari jedinečná - bran má tisíce. 

Po celém Japonsku jsme tyto brány vídali - nejenom u svatyní, ale u vstupů do parků, na jezeře, v horách, na turistických trasách. Jaký je ale její význam? 

Posláním těchto bran je poskytovat místo k odpočinku ptákům, kteří jsou v šintoismu považováni za posly bohů. Velmi často je natřena červenou až naoranžovělou barvou. Skládá se ze dvou sloupů a dvou příčných trámů, u některých bran je mezi dvěma trámy tabulka s nápisem. Tradičním materiálem je dřevo a kámen, u moderních bran se používá ke stavbám ocel. Původ bran Torii osvětluje stará japonská legenda, podle které bohyni slunce Amaterasu otrávilo chování jejího bratra do takové míry, že se schovala do jeskyně, zavalila vchod velkým kamenem a tím způsobila zatmění Slunce. Lidé se báli, že pokud se slunce nevrátí, zcela jistě zahynou. Proto na radu moudrého starce postavili velký dřevěný ptačí hřad a posadili na něj všechny kohouty ve městě. Kohouti začali kokrhat a bohyně slunce ze zvědavosti vykoukla ven z jeskyně. Ke kameni, který musela o kousek odsunout, přiběhl z města velký zápasník sumó, zcela ho odtlačil a pustil slunce ven, čímž zachránil svět. Právě tohle ptačí bidlo se stalo první bránou Torii. Od té doby se Torii staly symbolem prosperity a štěstí a rozšířily se po celém Japonsku.

Zpátky ale od legendy do Kjóta. U historických památek, tedy i u Fushimi Inari, byla velká koncentrace skupinek děvčat oděných do tradičního japonského oděvu kimono. Trošku jsme pátrali a zjistili jsme, že se v okolí nachází velké množství půjčoven, které vám za poplatek na celý den kimono půjčí a umožní vám v něm chodit po historickém centru Kjóta. Některé půjčovny vypadaly spíše jako salony pro gejši, kde vás i učesali a nalíčili. Já jsem si nechala vyrobit rychlý účes,  který trval snad jen deset minut, protože jsme si kimono půjčili zhruba dvě hodiny před zavíračkou. Pokud bychom strávili v okolí celý den, určitě bychom si kimono nechali déle, ale jak jsme byli celý den pokaždé někde jinde, určitě by nebylo moc pohodlné v něm chodit po celém městě, nosit batoh, nastupovat do auta a tak podobně. Ale i ty dvě hodinky jsme si náramně užili, člověk si najednou připadá nějak víc slavnostně Miro si nakonec také půjčil kimono, ale jednak na něj všechny byly moc krátké a jednak ty mužské verze vypadají spíše jako mnišské hábity. Celá procedura oblékání ženského kimona je záležitost na 10-15 minut, kdy vás obléká speciálně vyškolená asistentka a váže na vás další a další vrstvy stahovacích mašlí, takže pak ve výsledku nemůžete vůbec dýchat. Správně si zavázat kimono sama je snad nemožné. Nesmí chybět ani speciální palcové ponožky se zářezem mezi palcem a ukazováčkem (Tabi) a také typickou obuv připomínající kombinaci dřeváků, sandálů a žabek. Bot je více druhů, např. ty, které jsou celé ze dřeva, se nazývají Geta. V botách se kupodivu chodilo velmi dobře. Akorát při chození do kopce a z kopce v položkách trochu klouzaly, ale o dost méně než by člověk očekával. Kimono jsme si chtěli koupit domů jako suvenýr, ale narazili jsme na samé půjčovny, které kimona neprodávaly a pokud ano, ve velmi omezeném výběru. Nakonec jsem si koupila tmavě modrou yukatu s růžovým zdobením a barevnou mašlí. Rozdíl mezi kimonem a yukatou je ten, že kimono je více slavnostnější a formálnější a je vyrobeno z hedvábí, kdežto yukata je vyrobena z bavlny, je určena spíše pro nošení v létě a také je méně formální. Určitě si ale nezvládnu yukatu zavázat správně, spíš to budu mít takový XXL župan

Po dvě hodiny jsme tedy v půjčeném kimonu procházeli po starých uličkách blízko Fushimi Inari, také si prošli známou cestu lemovanou tisíci branami Torii i lesní cesty v bambusovém lese. Tenhle den opravdu stál za to

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Další den jsme opět nasedli do vlaku směr Hirošima - tedy samozřejmě Atomový dům, muzeum zabývající se svržením atomové bomby a také jednodenní výlet k nejznámnější japonské Torri - to vše bude v dalším článku

Ale ještě než se pro tentokrát rozloučíme, ráda bych ještě zmínila pár dalších rozdílností mezi Čínou a Japonskem, na které jsem zapomněla a vzpomněla si na ně až teď Velký rozdíl je mezi čínskými a japonskými ženami ve stylu oblékání a sebeprezentace. V Číně je typický mix stylů, kdy si na sebe vezmou adidas botasky, k tomu dlouhou sukni z krajky nebo materiálu podobnému zácloně, dále tričko s Mickey Mousem a batůžek se třpytkami a kočičími ouškami, případně nějaký dlouhý plandavý overal barvy lahvové zeleně ve stylu staré panny. Jejich styl je velmi uniformní, nechtějí moc poutat pozornost a pokud  se chtějí obléct sexy, často volí krátké kraťásky - žádné výstřihy ani hezké šperky. Ve věku 40-ti let na sebe obléknou kalhoty a haleny jako z vietnamské tržnice a v nezměněném stylu pokračují až do důchodu. Zato Japonky, to je elegance sama v každém věku. Přirozeně nalíčené, vlasy stažené do krásných drdolů s jehlicemi ve vlasech, perly, padnoucí projmuté košile, nádhera. Mladší generace naopak se obléká mnohem více sexy a vyzívavěji než mladé Číňanky. V extrémních případech se stylizují do anime postav nebo rockových princezen. Hlavním cílem je u nich naopak zvýraznit individualitu a nezapadnout v davu.

Další postřehem, spíše humorným, je rozdíl v toaletách. Čínské záchody aneb hnusné špinavé díry v zemi (ti co zažili pochopí), do kterých se nesmí házet použitý toaletní papír kvůli možnosti zacpání potrubí (otevřený koš na použitý papír je vždy v kabince, papíry však nikoliv) jsou v podstatě legendární. Větším kontrastem k nim nemůže být víc než toalety japonské. Ty naopak téměř všude jsou neuvěřitelně navoněné, navíc jsou všechny připojené k elektrice. Při zmáčknutí příslušného tlačítka záchod poslouží jako sprcha, bidet, osušení, vůně, samozřejmostí je také vyhřívané prkýnko. Pokud je vám nepříjemný zvuk vyprazdňování, stačí zmáčknout tračítko Sound a hned vám z reproduktorů zní příjemný zvuk pralesa s vodopádem. 

To je pro dnešek už úplně všechno, těším se na vás již brzy u dalšího článku

Ahoj

Lenka

 

Nahlásit obsah

Co je s obsahem v nepořádku?

Sdílet obsah

Vyberte ze svých kontaktů

Čtěte také
Místo, kde můžeš psát a diskutovat (1)
Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
15.11.2017
to jsou krásné fotky, jako z pohádky.
15.11.2017
díky moc když se skloubí dvě mé vášně, fotografování a cestování, je pak se na co koukat
Místo, kde můžeš psát a diskutovat (1)
Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
15.11.2017
to jsou krásné fotky, jako z pohádky.
15.11.2017
díky moc když se skloubí dvě mé vášně, fotografování a cestování, je pak se na co koukat